Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové (soudkyně zpravodajka) a soudců Tomáše Langáška a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele L. F., zastoupeného Mgr. Tomášem Sedláčkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2025 č. j. 55 Co 341/2025-579, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a L. F., P. F. a nezletilé [nezletilý], jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti výše označenému rozhodnutí v řízení o úpravu styku nezletilé s prarodičem s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na projednání věci soudem podle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a principu nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel je dědečkem nezletilé vedlejší účastnice (dále také "vnučka") a otcem vedlejšího účastníka (dále také "syn"). V řízení, z nějž vzešla napadená rozhodnutí, usiloval o rozhodnutí soudu o styku s vnučkou. Rodinné vztahy mezi stěžovatelem a rodinou jeho syna jsou dlouhodobě napjaté a hluboce rozvrácené. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem návrh stěžovatele zamítl, neboť dospěl k závěru, že v souladu s § 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2025, (dále jen "občanský zákoník") nehrozí vnučce újma z nedostatku styku se stěžovatelem. Obdobně rozhodoval již dříve o stěžovatelových četných návrzích. Obvodní soud v řízení neshledal takovou změnu poměrů, která by odůvodňovala odlišné rozhodnutí o styku stěžovatele s vnučkou. Vnučka ke stěžovateli nemá žádný vztah, a to i vzhledem k vyhroceným vztahům v rodině, a sama nemá zájem se se stěžovatelem stýkat, jak vyplynulo z jejího vyjádření. Dle obvodního soudu stěžovatel pouze pokračuje v konfliktu se synovou rodinou, aniž by argumentoval novými rozhodnými skutečnostmi. K obdobnému závěru dospěl také Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací, který napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti a v jejím doplnění namítá, že městský i obvodní soud postupovaly formalisticky, kdy se soudy spokojily s pouhým konstatováním toho, že nedošlo ke změně poměrů, aniž by se věcně zabývaly relevantními skutečnostmi ve světle nejlepšího zájmu dítěte a požadavku proporcionality. Nedodržely také vyšetřovací zásadu, když řádně neprovedly stěžovatelem navrhované důkazy a spokojily se s neaktuálními či jednostrannými podklady, zejména s neaktuálním názorem vnučky (z roku 2022). Stěžovatel dále tvrdí, že obě rozhodnutí používají vůči jeho osobě sankční jazyk a naznačují, že se měl dopouštět zneužití práva pouhou realizací svých práv. Konečně, rozhodnutí jsou dle stěžovatele nepřezkoumatelná a nedostatečně odůvodněná, kdy se soudy zejména odmítly zabývat proporcionalitou zásahu do jeho práv a navrhovanými méně intenzivními variantami omezení jeho práv.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94).
6. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním přímém kontaktu s účastníky řízení mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zejména zájmy nezletilých dětí (např. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13). V rámci přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijatá opatření činily v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte - srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13). Při přijímání individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven se zřetelem ke specifické situaci konkrétního dítěte (srov. např. nález ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1328/20).
7. Podle § 927 občanského zákoníku právo stýkat se s dítětem mají osoby příbuzné s dítětem, ať blízce či vzdáleně, jakož i osoby dítěti společensky blízké, pokud k nim dítě má citový vztah, který není jen přechodný, a pokud je zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu. Podmínky jsou vymezeny kumulativně, což znamená, že musí být splněny všechny bez rozdílu. Soud je přitom povinen zaměřit se primárně na zjištění, zda má nezletilé dítě k dané osobě dlouhodobý (nikoliv jen přechodný) citový vztah a teprve poté přistoupí k posouzení, zda by absencí styku s takovou osobou vznikla dítěti újma; důkazní řízení striktně směřuje ke zjištění citové vazby dítěte k takové osobě, nikoliv naopak. O stanovení styku mezi dítětem a osobou, která není jeho rodičem, lze rozhodnout pouze tehdy, je-li takový styk v jeho nejlepším zájmu (srov. nález ze dne 16. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 2724/25, body 32 až 35, či usnesení ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. III. ÚS 1741/21, body 9 až 11).
8. Výše uvedeným požadavkům obecné soudy v řízení dostály. Dostatečně vysvětlily, na jakých skutkových základech jsou jejich právní závěry vystavěny a proč nelze návrhu stěžovatele přisvědčit. Oba soudy ústavně konformním způsobem aplikovaly jak § 927 občanského zákoníku, tak § 909 občanského zákoníku, přičemž dospěly k závěru, že nejsou dány podmínky změny předchozího rozhodnutí. Závěry soudů reflektují také nastavení vztahů v rodině a projevené přání nezletilé, přičemž správnost tohoto závěru nemůže zvrátit ani časový odstup od posledního zjišťování jejího názoru, neboť to je i historicky v čase konzistentní. Rozhodnutí jsou pak souladná také s názorem orgánu sociálně-právní ochrany dětí, který v řízení vystupoval jako opatrovník nezletilé. Rozhodnutí tedy reflektuje zjištěnou situaci v širší rodině i konkrétní jednání stěžovatele vůči jejím členům i orgánům státu, které v řízení participovaly.
9. Z výše uvedeného proto vyplývá, že postupem obecných soudů nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto postupoval tak, že podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání (§ 44 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu