I. ÚS 626/21

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 2021 a doplněna podáními z 12. 3. 2021 a 9. 4. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Nepřiměřená délka se měla týkat řízení o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu o zaplacení částky 710 000 Kč, vedeného u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 24 Cm 69/2010, v němž měl stěžovatel postavení žalovaného. Návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl podán dne 24. 2. 2010, s ohledem na další procesní postup (řešení otázky osvobození od soudního poplatku tehdejšího žalobce) byl směnečný platební rozkaz ze dne 19. 1. 2012 č. j. 24 Cm 69/2010-69 doručen stěžovateli až dne 10. 2. 2020. Následně obecné soudy rozhodovaly o návrhu na jeho zrušení. Rozsudkem městského soudu ze dne 13. 11. 2013 č. j. 24 Cm 69/2010-185 byl směnečný platební rozkaz (s výjimkou části týkající se nákladů řízení) ponechán v platnosti, což potvrdil i Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2015 č. j. 6 Cmo 441/2014-268. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2017 č. j. 29 Cdo 5005/2015-317 a navazující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 44/18 (všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 19. 6. 2019 č. j. 20 C 90/2018-123 byla uvedená žaloba, kterou se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy, zamítnuta, a toto rozhodnutí potvrdil městský soud rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 č. j. 11 Co 338/2019-195. Podle obecných soudů mohla stěžovateli vzniknout nemajetková újma až od okamžiku, kdy se dozvěděl o zahájeném řízení, tedy od února 2012. Pro účely posouzení nemajetkové újmy tak řízení trvalo 6 let a 6,5 měsíce. Dále bylo zjištěno, že postup soudů v řízení o návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu byl plynulý, koncentrovaný a bez průtahů mezi jednotlivými úkony. Výjimkou bylo pouze řízení před Nejvyšším soudem, jemuž byl spis předložen dne 6. 11. 2015, usnesení o odmítnutí dovolání však bylo vydáno až dne 30. 11. 2017. V tomto řízení byl spatřován ojedinělý průtah, který bylo možné tolerovat. Po skutkové i právní stránce nešlo o řízení složité, městský soud ale rozhodoval opakovaně o procesních otázkách (výzvy k zaplacení soudních poplatků, zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, odstranění vad odvolání). Délku řízení měl prodlužovat i samotný stěžovatel tím, že opakovaně nehradil soudní poplatek za řádné i mimořádné opravné prostředky, čekal na výzvu soudu k jejich zaplacení, soudní poplatek hradil až po zastavení odvolacího či dovolacího řízení a doplňoval blanketní odvolání. V postavení žalovaného podával opravné prostředky proti všem rozhodnutím, která byla ve věci vydána. Ve věci zároveň dvakrát rozhodoval Nejvyšší soud i Ústavní soud. Účastníkům řízení nelze vytýkat uplatňování procesních prostředků, které vnitrostátní právní řád poskytuje k ochraně jejich práv. Na druhé straně je zřejmé, že prodloužení řízení, k němuž dojde v důsledku toho, že ve věci rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu potřebnou pro přezkum. Obecné soudy nakonec dodaly, že předmětem řízení bylo peněžité plnění a že význam řízení byl pro stěžovatele standardní. Za těchto okolností byla délka řízení shledána přiměřenou všem shora uvedeným okolnostem a nelze v ní spatřovat nesprávný úřední postup.

4. Následné dovolání stěžovatele, které bylo podáno proti rozsudku městského soudu v rozsahu, v němž potvrdil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku o věci samé co do částky 99 999 Kč, odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2021 č. j. 30 Cdo 1246/2020-245. Neshledal totiž splnění podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti (a jejich doplněních) zdůrazňuje celkovou dobu řízení (od podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) činící 8 let a 6 měsíců, což v demokratickém společenském zřízení nelze považovat za dobu přiměřenou. Obecné soudy podle jeho názoru nezohlednily, že směnečné řízení je svěřeno specializovaným senátům krajských soudů a má povahu zjednodušeného řízení, ani délku jednotlivých dílčích fází řízení, včetně 2 roky a 9 měsíců trvajícího dovolacího řízení. V nepřiznání náhrady nemajetkové újmy spatřuje stěžovatel extrémní popření jeho práva na spravedlivý proces v časové dimenzi. Ve prospěch své argumentace odkazuje na některé nálezy Ústavního soudu [nález ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), nález ze dne 20. 6. 2017 sp. zn. III. ÚS 1263/17 (N 107/85 SbNU 759), nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 899/17 (N 146/86 SbNU 473), nález ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2058/20], jakož i na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. V těchto rozhodnutích byly zjednodušeně řečeno shledány průtahy řízení i při výrazně kratší celkové době řízení. Stěžovatel dále k ústavní stížnosti přiložil řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a městského soudu, které podle jeho názoru s ohledem na podobnosti jimi rozhodovaných věcí dopadají i na nyní posuzovanou věc a v nichž byl shledán nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je v rozsahu, ve kterém směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu a v případě rozsudků městského soudu a obvodního soudu proti jejich výrokům ve věci samé, co do částky 99 999 Kč, a výrokům ohledně nákladů řízení, přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Pokud jde o zbylou část výroků ve věci samé rozsudků městského soudu a obvodního soudu, je ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání dovolání nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

7. Pro úplnost se dodává, že Ústavní soud k námitce stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 8. 4. 2021 č. j. I. ÚS 626/21-22, že soudce Vladimír Sládeček není vyloučen z projednávání a rozhodování posuzované věci.

Vlastní posouzení

8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž je přípustná, zjevně neopodstatněná.

9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

10. Námitky stěžovatele směřují proti způsobu, jakým obecné soudy hodnotily průběh řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. 24 Cm 69/2010 z hlediska uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že z napadených rozhodnutí se podává podrobné shrnutí uvedeného řízení. Samotnou délku řízení, s níž by bylo možné spojovat případný nárok stěžovatele, v daném případě počítanou od okamžiku, kdy se dozvěděl o předmětném řízení, nelze posuzovat izolovaně, nýbrž právě s ohledem na konkrétní okolnosti věci. Obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů tyto okolnosti brání závěru o nepřiměřené délce řízení (byť s výjimkou délky dovolacího řízení). Nic na tom nemění ani poukazy na řadu k ústavní stížnosti přiložených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodováno ve věcech, které se ovšem od posuzované věci významně skutkově odlišují. Nejde totiž jen o vlastní délku řízení, ale také o to, zda v průběhu řízení docházelo ze strany obecných soudů k pochybením, která měla na tuto délku vliv, například proto, že k jejich odstranění bylo třeba využít opravného prostředku, a zda (a v jaké míře) byla délka řízení ovlivněna procesním postupem jednotlivých účastníků řízení. Celkové posouzení věci stěžovatele podle Ústavního soudu není v extrémním rozporu s provedenými důkazy a nelze v něm spatřovat kvalifikované pochybení, které by odůvodňovalo závěr o porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele, a to zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2021

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Pavel Rychetský a věc byla přidělena k rozhodnutí do senátu ve složení J. J., Pavel Rychetský a V. S..

2. Navrhovatel vznesl "ze zcela formálního hlediska právní čistoty" podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 3. 2021 námitku podjatosti vůči soudci Vladimíru Sládečkovi, neboť se měl jako soudce účastnit řízení ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 44/18. Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 44/18 bylo přitom podle navrhovatele vydáno v řízení, které považuje z pohledu jeho délky trvání za nepřiměřené a požaduje odpovídající odškodnění.

3. V přípise ze dne 17. 3. 2021 zaslaném předsedovi II. senátu soudce V. S. uvedl, že ke stěžovateli, jeho právnímu zástupci ani k jeho věci nemá žádný vztah a necítí se proto podjatý. Upozornil současně na to, že pokud stěžovatel namítá jeho účast na rozhodování ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 44/18, jde o omyl. V této věci rozhodoval senát Ústavního soudu složený z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a J. J..

4. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

5. Nestrannost soudce je vždy posuzována ze dvou hledisek - subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05). Subjektivní hledisko účastníků řízení je zároveň pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samo o sobě k vyloučení nepostačuje. Rozhodování o této otázce se totiž musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Není proto přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká. Je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 783/15 a IV. ÚS 2800/07). Z pouhého faktu, že se soudce měl podílet na rozhodování o jiné věci navrhovatele, nemůže být podjatost dovozována. Postup soudu či rozhodovací činnost soudce totiž nelze považovat za jeho poměr k věci ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

6. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 44/18 soudce V. S. skutečně nerozhodoval. Jak je možné ověřit též ve veřejně přístupné internetové databázi www.nalus.cz, ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 44/18 rozhodoval senát složený z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a J. J.. Jiný důvod pro vyloučení soudce Vladimíra Sládečka navrhovatel nepředložil.

7. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že podmínky pro vyloučení soudce Vladimíra Sládečka z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 626/21 podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu naplněny nejsou, a proto rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2021

Ludvík David, v. r. předseda senátu