Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky J. J., zastoupené JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 147/2024-135 ze dne 10. 1. 2025, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 181/2024-113 ze dne 10. 1. 2025, usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 20 EXE 1747/2021-49 ze dne 26. 3. 2024 a usnesení Okresního soudu v Mělníku č. j. 16 EXE 1747/2021-50 ze dne 26. 2. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a obchodních společností J - REAL, s.r.o., sídlem Ve [adresa] sídlem [adresa] Kladno - Dubí, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka vystupovala jako povinná ve dvou exekučních řízeních. Vůči první vedlejší účastnici (obchodní společnosti J - REAL, s.r.o.) měla stěžovatelka povinnost v exekučním řízení vedeném u soudního exekutora pod sp. zn. 150 EX 1633/21 zaplatit 10 788,14 Kč. Vůči druhé vedlejší účastnici (obchodní společnosti J - MONEY s.r.o.) měla stěžovatelka povinnost v exekučním řízení vedeném u soudního exekutora pod sp. zn. 150 EX 1634/21 zaplatit taktéž 10 788,14 Kč.
2. V obou řízeních stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce. Svůj návrh odůvodnila tím, že třetí osoba nabídla, ve smyslu § 1936 občanského zákoníku, vedlejším účastnicím splnění exekvované pohledávky za stěžovatelku. Vedlejší účastnice s tímto postupem sice souhlasily, avšak odmítly na tuto třetí osobu exekvovanou pohledávku postoupit. Z toho stěžovatelka dovozuje, že vedlejší účastnice odmítly bezdůvodně přijmout nabízené plnění a v důsledku toho vedlejší účastnice dluh stěžovatelce ve smyslu § 1995 občanského zákoníku prominuly.
3. Jelikož soudní exekutor návrhům stěžovatelky nevyhověl, předložil je Okresnímu soudu v Mělníku k rozhodnutí. Okresní soud argumentaci stěžovatelky nevyhověl a oba návrhy na zastavení exekuce napadenými usneseními zamítl. K odvolání stěžovatelky se návrhy na zastavení exekuce zabýval i Krajský soud v Praze. Ten se nicméně ztotožnil se závěry okresního soudu a napadenými usneseními rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost, v níž namítá, že postupem soudů bylo porušeno její právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jakož i právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Stěžovatelka zejména nesouhlasí s tím, že exekuce nebyly zastaveny. Namítá, že obecné soudy v nyní řešené věci fatálně pochybily, když k jejím návrhům na zastavení exekuce přistoupily ryze formalisticky a § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu aplikovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Jednání vedlejších účastnic je nutno podle jejího názoru považovat za šikanózní a tato jednání nelze - "v duchu zásad elementární logiky" - vnímat jinak, než že vedlejší účastnice svým postupem dluhy stěžovatelce prominuly.
5. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje tomu, že by byla porušena stěžovatelkou tvrzená práva a svobody.
6. V nyní posuzované věci se jedná o přezkum rozhodnutí ve dvou různých exekučních řízeních, ve kterých každá z vymáhaných částek samostatně činí 10 788,14 Kč. Tato částka je ovšem svou výší bagatelní. Totožný závěr přitom platí i za situace, že by došlo k sečtení obou částek (21 576,28 Kč). Ústavněprávní přezkum u bagatelních věcí připouští Ústavní soud pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. u natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 739/24 z 3. 7. 2024, bod 6). Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na kvalitativní stránku věci, tedy pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 z 10. 4. 2014, bod 33, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 1393/11 z 1. 8. 2011).
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ovšem žádné takové okolnosti, pro které by měl Ústavní soud přistoupit k přezkumu její ústavní stížnosti, neuvádí a Ústavní soud - mimo skutečnost, že je stěžovatelka v exekuci - nezjistil. Nejedná se přitom ani o zřejmý exces obecných soudů. Aniž by se zdejší soud snažil bagatelizovat situaci stěžovatelky, je nezbytné připomenout, že není úkolem Ústavního soudu, aby v bagatelních věcech sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů, když tato role náleží Nejvyššímu soudu. Přestože tedy úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti výslovně nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, kde navíc zákon explicitně uvádí, že se tato hranice uplatňuje i v exekučním řízení], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance a sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů nahrazoval Ústavní soud.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu