Usnesení ze dne 12. 5. 2022
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 906/2021-2034 ze dne 27. října 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 15/2021 ze dne 21. dubna 2021 a Městského soudu v Praze č. j. 1 T 4/2018-1903 ze dne 13. ledna 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost i návrh k ní připojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákona ve stádiu pokusu, za což mu uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou; poškozená byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil pouze výrok o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že skutek pro který byl odsouzen, není trestným činem a obecné soudy rozhodly jen na základě svévolných úvah učiněných v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jednáním popsaným v rozsudku nalézacího soudu nebyly naplněny znaky podvodu: Nebylo prokázáno uvedení poškozené v omyl, vznik škody ani obohacení stěžovatele; rovněž nebyla prokázána příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele a právním jednáním poškozené (zřízení svěřenského fondu). Absentuje subjektivní stránka trestného činu a zjevnost mentální nezpůsobilosti poškozené; obecné soudy opomenuly provést důkazy ke schopnostem poškozené činit právní jednání, porušily právo stěžovatele na obhajobu a řádně jej nepoučily o jeho právech.
4. S ohledem na uvedené podrobně popsané okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů byla porušena jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 39 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a požaduje zrušení napadených rozhodnutí; současně navrhuje projednání věci přednostně mimo pořadí, neboť vykonávaný trest odnětí svobody mu působí neodčinitelnou újmu.
5. Ústavní soud není povolán zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, tedy zjišťovat a hodnotit skutkový stav, provádět výklad a posuzovat aplikovatelnost toho kterého právního institutu plynoucího z jiných než ústavních předpisů. Zásah Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) připadá v úvahu jen v případě nejzávažnějších pochybení, reálně zasahujících ústavně zaručená základní práva, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo projevem libovůle. Takové pochybení však v napadených rozhodnutích Ústavní soud nezjistil.
6. Z ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je patrné, že o spáchání zvlášť závažného zločinu stěžovatele obecné soudy rozhodly opakovaně: prvním rozsudkem nalézacího soudu ze dne 5. listopadu 2018 byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a povinnost zaplatit poškozené na náhradu škody 1 412 917 Kč. Usnesením odvolacího soudu sp. zn. 9 To 7/2019 ze dne 20. února 2019 byl rozsudek zrušen a nalézacímu soudu uložen pokyn vyslechnout poškozenou. Rozsudkem ze dne 16. dubna 2019 rozhodl nalézací soud shodně jako v poprvé, jeho rozhodnutí následně odvolací soud rozsudkem sp. zn. 9 To 40/2019 ze dne 28. srpna 2019 zrušil a sám, při vypuštění části skutkové věty, stěžovatele uznal vinným a uložil mu trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců; poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 161/2020 ze dne 12. května 2020 zrušil oba rozsudky a věc vrátil nalézacímu soudu k novému projednání. Třetím rozsudkem ze dne 30. července 2020, při vázanosti zákazem zásadou reformatio in peius a skutkovou větou ve změněné podobě, uložil nalézací soud stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců. Vzhledem k procesní vadě byl rozsudek zrušen usnesením odvolacího soudu sp. zn. 9 To 61/2020 ze dne 30. listopadu 2020; teprve poté byla vydána shora napadená rozhodnutí.
7. Stěžovatel v tomto případě mohl uplatnit (a uplatnil) řadu procesních nástrojů k ochraně svých práv, opakovaně využil opravné prostředky, v průběhu řízení byl zastoupen několika obhájci (viz odst. 37 usnesení Nejvyššího soudu), a proto nelze přijmout jeho tvrzení o zásahu do práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny).
8. Obecné soudy dospěly k přesvědčivému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu (čl. 39 Listiny), vzaly v úvahu i řadu přitěžujících okolností, zohledňujících zejména osobnost poškozené. Napadená rozhodnutí nejsou projevem libovůle obecných soudů - je z nich patrné, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakoval námitky užité již v obhajobě a opravných prostředcích. Obecné soudy se s námitkami stěžovatele, které jsou jen pouhou polemikou se závěry obecných soudů, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti, podrobně vypořádaly, svá rozhodnutí dostatečně a přezkoumatelně odůvodnily a lze na ně bez dalšího odkázat.
9. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. května 2022
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu
Usnesení ze dne 29. 3. 2022
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka o návrhu na vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., t. č. ve Věznici Jiřice, zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem [adresa] Ostrava, adresa pro doručování [adresa] ze dne 27. října 2021, sp. zn. 8 Tdo 906/2021, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 2021, sp. zn. 9 To 15/2021, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. ledna 2021, sp. zn. 1 T 4/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Soudce Pavel Šámal je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 630/22.
Odůvodnění
1. Soudci Pavlu Šámalovi napadla jako soudci zpravodaji ústavní stížnost podaná stěžovatelem dne 3. 3. 2022 proti v záhlaví specifikovaným rozhodnutím. U Ústavního soudu je věc vedena pod sp. zn. I. ÚS 630/22.
2. Dne 7. 3. 2022, poté, co obdržel informaci o složení senátu a soudci zpravodaji, právní zástupce stěžovatele uvedl, že soudce Pavla Šámala považuje za vyloučeného z rozhodování, protože usnesení Nejvyššího soudu, které je ústavní stížností napadeno, vydal senát, kterému předsedala manželka soudce JUDr. Milada Šámalová. Přípisem ze dne 8. 3. 2022 soudce Pavel Šámal požádal II. senát Ústavního soudu, aby rozhodl o jeho vyloučení z projednávání a rozhodování shora uvedené ústavní stížnosti. Uvedl, že namítané skutečnosti by objektivně mohly vzbuzovat pochybnosti o jeho nepodjatosti.
3. Podle § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina").
4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti, tedy, že se rovněž jako nepodjatý jeví.
5. S ohledem na blízkou rodinnou vazbu soudce Pavla Šámala a předsedkyni senátu Nejvyššího soudu, který vydal rozhodnutí, které je nyní napadeno ústavní stížností, i k jeho vyjádření k námitce podjatosti, II. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2022 pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Pavla Šámala z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 630/22, a proto rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu