Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)

Spisová značka

I. ÚS 631/03

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 4. 2. 2004Zpravodaj: Duchoň FrantišekTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2004:1.US.631.03
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FONapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 2. 12. 2003Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba

Související judikatura

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Okresního soudu v Č. L. ze dne 11. 11. 2003, čj. Nt 1169/2003 - 8, a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Č. L. ze dne 30. 10. 2003, čj. 1 Zt 667/2003 - 4,

takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Shora označeným usnesením Okresní soud v Č. L. (dále jen "okresní soud") zamítl stížnost F. H. (dále jen "stěžovatel") proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Č. L. (dále jen "OSZ Č. L.") ze dne 30. 10. 2003, čj. 1 Zt 667/2003 - 4. Tímto usnesením státní zástupce rozhodl, že se stěžovatel z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") ponechává i nadále ve vazbě. Při zkoumání důvodů vazby vyšel státní zástupce i okresní soud z toho, že skutek, pro který bylo zahájeno trestního stíhání, byl spáchán, má znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a existují zřejmé důvody, že jej spáchal právě stěžovatel jako organizátor (§ 10 odst. 1 písm. a) TrZ). Ze spisu byla patrna důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, a to s ohledem na právní kvalifikaci skutku, ze kterého je obviněn, a na další trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost se škodou velkého rozsahu (trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 TrZ). Současně ze spisu vyplynula i obava z pokračování, resp. opakování stíhané trestné činnosti, které se stěžovatel dopustil ve zkušební době trestu podmíněného odsouzení, který mu byl uložen rovněž za trestný čin loupeže. V dané věci se jedná o skutkově složitou trestní věc (stěžovatel je důvodně podezřelý, že zorganizoval loupežné přepadení čerpací stanice, při němž došlo k usmrcení člověka), usvědčován je svědkem J. S. Ačkoli byla ve věci vyslechnuta již řada svědků, opatřeny znalecké posudky a odborná vyjádření, je třeba provést ještě další důkazy (porovnání DNA u stěžovatele, svědka J. S. a F. B., výslech svědka P., svědka J. S. a stěžovatele), a proto věc nebylo možno skončit. Okresní soud se rovněž vypořádal s námitkou stěžovatele, týkající se argumentace použité v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/94.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 12. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora označených usnesení pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). V odůvodnění ústavní stížnosti opětovně poukázal na argumentaci Ústavního soudu použitou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 s tím, že napadená usnesení nedostatečně odůvodňují důvody vazby, ačkoli na institut prodloužení vazby je nutno vztáhnout vyšší požadavky a podmínky než na uvalení vazby. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem orgánů činných v trestním řízení dochází k různým pochybením a průtahům, které přetrvávají do současné doby. Na závěr stěžovatel konstatoval, že i přes opakované námitky svědek J. Skopec, který jej z trestné činnosti usvědčuje, zůstává nadále na svobodě, ačkoli z provedených důkazů vyplývá, že to mohl být právě svědek J. S., který se podílel na smrti pracovníka benzínové pumpy Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření Okresního soudu v Č. L. a OSZ v Č. L., jako účastníků řízení. Okresní soud, stejně jako státní zástupkyně OSZ v Č. L., ve svém vyjádření plně odkázal na písemné vyhotovení napadených usnesení. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, zjištěním, zda jsou dány předpoklady pro její meritorní projednání (§ 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po zvážení obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které, při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoli stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria. Tato kritéria je naopak třeba vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění známých obecným soudům v době rozhodování o vazbě, se Ústavní soud, ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst.1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku České republiky. Uvedené skutečnosti v posuzované věci Ústavní soud nezjistil. K vazebním důvodům uvedeným v § 67 písm. a), c) TrŘ Ústavní soud konstatuje, že z převážně preventivní funkce vazebních důvodů nelze požadovat (jak se stěžovatel nesprávně domnívá), aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek předpokládaný § 67 písm. a), c) TrŘ. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude např. působit na svědky, protože by se v praxi takovému jednání zpravidla již nepodařilo zabránit. Na druhé straně však může stačit, v závislosti na konkrétním případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. V tomto směru nelze přehlédnout zpřesnění ustanovení § 67 TrŘ provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle něhož "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků předvídaných v citovaném ustanovení. Po posouzení předložených argumentů Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou, v souladu s § 134 odst. 2 TrŘ, ve spojení s § 67 a § 71 odst. 4, 6 TrŘ, v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány. Napadená usnesení obsahují konkrétní skutečnosti (zejména obava, že s ohledem na stíhanou trestnou činnost a na další trestní stíhání, uprchne nebo se bude skrývat, z možného opakování trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, znamenajíce pro něho zdroj příjmů, a které se dopustil v době trvání zkušební doby trestu podmíněného odsouzení právě za trestný čin loupeže) odůvodňující trvání vazby podle § 67 písm. a), c) TrŘ. Proto nelze za dané situace, s poukazem na shora uvedené, odmítnout závěry orgánů činných v trestním řízení o přítomnosti konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá obava z následků předvídaných v § 67 písm. a), c) TrŘ jako zákonného podkladu pro ústavně přípustné omezení osobní svobody (čl. 8 Listiny).

Z napadených usnesení okresního soudu a státního zástupce OSZ je rovněž patrno, z jakých důvodů (skutkově složitá trestní věc, porovnání DNA u stěžovatele, svědka J. S. a F. B., výslech svědka P., svědka J. S. a stěžovatele apod.) nebylo možno trestní stíhání v prodloužené lhůtě ukončit. Napadená rozhodnutí jsou vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodněna a lze na ně v dalším odkázat.

Neobstojí ani stěžovatelem namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. V daném případě byla státní moc uplatněna v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 2), rovné postavení stěžovatele bylo při rozhodování o jeho ponechání i nadále ve vazbě zajištěno, byl zastoupen obhájcem a byla mu poskytnuta dostatečná soudní ochrana. Při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo postupováno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a trestního zákona, usnesení byla řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Okresní soud z podnětu stížnosti přezkoumal usnesení státního zástupce OSZ v Č. L. a dostatečně se vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelem. Proto není možno v uvedených usneseních shledávat porušení zákonnosti jakožto formy trestního řízení a spravedlivosti trestního procesu. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup státního zástupce OSZ v Č. L. a okresního soudu, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Stejný závěr je nutno učinit i ve vztahu ke stěžovatelem namítanému porušení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Stěžovatel v ústavní stížnosti současně vyslovil výhrady k postupu orgánů činných v trestním řízení, zejména policejního orgánu. V tomto směru Ústavní soud konstatuje, že se jedná o námitky, které nesměřují proti napadeným usnesením okresního soudu a OSZ v Č. L., a nezbývá než odkázat na ustanovení § 157a TrŘ, které umožňuje kdykoliv v průběhu přípravného řízení požádat o přezkoumání postupu policejního orgánu a státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94, pak nelze než konstatovat, že argumentace obsažená ve zmíněném nálezu na projednávaný případ nedopadá. Z napadených usnesení je patrno, z jakých důvodů nebylo možno trestní věc stěžovatele v uplynulé lhůtě ukončit, a proto napadená usnesení nemohla nevyvolat stav popsaný v uvedeném nálezu Ústavního soudu.

Ústavní soud pro úplnost uvádí, že pokud byl stěžovatel vzat do vazby dne 18. 4. 2003 a lhůta trvání vazby se započítává od okamžiku jeho zadržení, tj. od 8.50 hod. dne 16. 4. 2003, nebyla u stěžovatele překročena zákonem stanovená maximální délka doby trvání vazby v přípravném řízení. Rovněž napadené usnesení státního zástupce ze dne 30. 10. 2003, o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě, bylo vydáno v zákonné lhůtě tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě (§ 71 odst. 4 TrŘ), které bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 31 Nt 105/2003, jenž rozhodoval o stížnosti stěžovatele podané proti rozhodnutí státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 16. 7. 2003, čj. 4 Kzv 17/2003 - 47, o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) TrŘ.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2004 JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací