I. ÚS 643/09: Povinnost obecných soudů rozhodovat o náhradě za neústavní omezení vlastnického práva v podobě regulace nájemného

Odůvodnění

1. Včasnými ústavními stížnostmi, splňujícími i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále také jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli zrušení výše označených rozhodnutí Okresního soudu v Pardubicích a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, vydaných v řízení o určení (zvýšeného) nájemného z označených bytů, obývaných fyzickými osobami. Podstatou všech ústavních stížností bylo tvrzení, že těmito rozhodnutími obecných soudů byla porušena jejich ústavně zaručená práva, zakotvená především v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 643/09 spojil Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. J. J., jako fyzické osoby, Joštovy realitní kanceláře - JORK, spol. s r. o., a společnosti ELMAD, spol. s r. o., ke společnému projednání pod sp. zn. I. ÚS 643/09.

3. Z ústavních stížností a z přiložených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že stěžovatelé jako pronajímatelé bytů ve svém vlastnictví žalobami podanými u Okresního soudu v Pardubicích dne 31. 3. 2006 požadovali určení, že žalovaní nájemci bytu jsou povinni platit zvýšené nájemné od 1. 1. 2002 do budoucna. Důvodem byla skutečnost, že žalovaní nájemci platí nájemné pouze v regulované výši, která neodpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase. Okresní soud v Pardubicích žaloby stěžovatelů zamítl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudky okresního soudu potvrdil. V odůvodnění svých potvrzujících rozhodnutí uvedl, že pokud se stěžovatelé v uvedeném období domáhali soudní ochrany, je úkolem obecných soudů rozhodnout konstitutivně o výši nájemného pro dobu od podání žaloby do budoucna, nejpozději však do nabytí účinnosti zákona upravujícího možnost zvyšování nájemného. Nelze však konstitutivně založit povinnost nájemců se zpětnou účinností, tj. za dobu před podáním žaloby. Z tohoto důvodu neshledal důvodným požadavek stěžovatelů na stanovení nájemného soudem za dobu od 1. 1. 2002 do 30. 3. 2006 (tedy za období před podáním žaloby). Vzhledem k tomu, že žaloby byly podány v den nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, neshledal důvodným ani požadavek stěžovatelů na určení výše nájmu za dobu od 31. 3. 2006 do budoucna.

4. Stěžovatelé s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasili a doložili vývoj dané právní problematiky. Podle jejich názoru je třeba počátek doby rozhodování obecných soudů o zvýšení nájemného určit od okamžiku, který žalobce vymezí jako počátek rozhodného období. Rozhodnutí odvolacího soudu, které stanoví, že nelze rozhodnout za období před podáním žaloby, stěžovatelé považují za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle jejich názoru by obecné soudy měly rozhodnout alespoň o zvyšování nájemného za období od 31. 3. 2006 do 31. 12. 2006, tedy za období, kdy zákon č. 107/2006 Sb. byl sice již účinný, ale nájemné bylo možno zvyšovat až s účinností od 1. 1. 2007.

5. Stěžovatelé projevili nesouhlas i s úpravou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. a navrhli jeho zrušení pro nesoulad s čl. 11 odst. 1 Listiny. Argumentují tím, že tato zákonná úprava, která při úpravě možnosti zvyšování nájemného vychází z nájemného "aktuálního", upravuje opět nájemné regulované, určované protiprávně pronajímatelům ze strany státu.

6. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů.

7. Po posouzení všech takto spojených ústavní stížností dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou důvodné jen zčásti.

8. Problematikou deregulace nájemného se Ústavní soud zabýval již několikrát. Dne 28. 4. 2009 přijalo plénum Ústavního soudu k této otázce stanovisko pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.). V něm Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky. Zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Na základě principů prezentovaných ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 vyplývají pro přezkoumávané věci následující závěry:

9. Při posuzování nároku stěžovatelů na určení zvýšení nájemného za dobu před podáním žaloby obecné soudy postupovaly v souladu se zmíněným stanoviskem Ústavního soudu. Stěžovatelé podali žalobu na určení (zvýšení) nájemného dne 31. 3. 2006 a požadovali zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2002 do budoucna. Jednalo se tedy o žalobu na zvýšení nájemného zpětně, tj. za dobu minulou. Jak je konstatováno ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, rozhodnutí o zvýšení nájemného konstitutivně zasahuje do existujícího právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem tak, že mění jeho obsah, pokud jde o výši nájemného. Z tohoto pohledu zvyšování nájemného "do minula" neodpovídá povaze konstitutivního rozhodnutí a rovněž by představovalo nepřípustnou pravou retroaktivitu, neboť soud by zpětně (do minulosti) přetvářel obsah právního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem a ukládal by nájemci povinnost platit vyšší nájemné i za období, v němž nájemce žádnou takovou povinnost neměl. V té části rozhodnutí obecných soudů, v níž nebylo vyhověno požadavku stěžovatelů na zvýšení nájemného zpětně, počínaje 1. lednem 2002, Ústavní soud neshledal žádné pochybení.

10. Ústavní stížnosti jsou však důvodné v té části, v níž stěžovatelé namítají, že obecné soudy měly rozhodnout o zvýšení nájemného i za období od 31. 3. 2006 do 31. 12. 2006. Jak je výše uvedeno, obecné soudy ve zkoumaných věcech neshledaly jako důvodný ani požadavek na zvýšení nájemného za dobu od 31. 3. do 31. 12. 2006 z toho důvodu, že žaloba byla podána v den nabytí účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. Ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 vyplývá, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006, neboť od 1. 1. 2007 již jednostranné zvyšování nájemného připouští ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. Ústavní soud tak vymezil období, v němž mohou obecné soudy rozhodovat o zvýšení nájemného. V posuzované věci mají tedy stěžovatelé právo na rozhodnutí obecných soudů o jejich nároku na zvýšení nájemného ode dne 31. 3. 2006 (den podání žaloby) do 31. 12. 2006.

11. Další argumenty stěžovatelů, v nichž odkazují na své jiné ústavní stížnosti, jimž bylo v minulosti Ústavním soudem vyhověno, nejsou z hlediska nyní projednávaných věcí relevantní. V případech, na něž stěžovatelé poukazují, se jednalo o posuzování ústavnosti případů skutkově i právně odlišných. Proto závěry Ústavního soudu v nich vyslovené nelze aplikovat na posuzované ústavní stížnosti. Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že rozsudky obecných soudů označenými ve výroku tohoto nálezu byla porušena základní práva stěžovatelů zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto přistoupil k jejich zrušení podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

12. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009 č. j. 26 Cdo 4595/2007-56 bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele ELMAD, spol. s r. o., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. 5. 2007 č. j. 23 Co 130/2007-40. V dané věci dovolací soud neshledal naplněny důvody přípustnosti dovolání stěžovatele ani podle § 237 odst. 1 písm. b) ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Jednalo se totiž o rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejednalo se o rozhodnutí zásadního právního významu. Zmíněné usnesení dovolacího soudu je tedy ústavně konformní a nebyl zde shledán žádný důvod pro derogační zásah Ústavního soudu. Proto byla ústavní stížnost v této části odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

13. Stěžovatelé, "vzhledem k tomu, že uplatněním zákona č. 107/2006 Sb. nastala skutečnost, která je (také) předmětem ústavní stížnosti", podali současně s ústavními stížnostmi návrh na zrušení tohoto zákona podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Zmíněný akcesorický návrh však nesplňuje podmínky stanovené v § 74 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení platí, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.

14. V posuzovaných ústavních stížnostech však k aplikaci napadeného zákona nedošlo. Návrhu stěžovatelů na zvýšení nájemného nebylo vyhověno z toho důvodu, že se domáhali jeho zvýšení zpětně ode dne podání žaloby. Rozhodnutí obecných soudů se tedy neopíralo o napadený zákon, žádné ustanovení zmíněného zákona nebylo při jejich rozhodování aplikováno.

15. V části, v níž obecné soudy zamítly nárok stěžovatelů na zvýšení nájemného za období od podání žaloby, odůvodnily své rozhodnutí skutečností, že byly oprávněny konstitutivně rozhodovat o zvýšení nájemného z bytu po dobu, kdy neexistoval zvláštní předpis připouštějící jednostranné zvýšení nájemného. Tato doba trvala do 30. 3. 2006, tedy do dne, kdy nabyl účinnosti napadený zákon. Účinnost zákona č. 107/2006 Sb. je stanovena v ustanovení § 8 tak, že tento zákon nabývá účinnosti dnem 31. 3. 2006. Z obsahu ústavních stížností však nelze dovodit, že by skutečnost, která je jejím předmětem, nastala uplatněním citovaného ustanovení § 8 zákona č. 107/2006 Sb.

16. Ústavní soud nadto opětovně uvádí, že na základě svého stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Konec doby, po níž obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného, váže Ústavní soud na den, od kterého zákon č. 107/2006 Sb. připouští jednostranné zvyšování nájemného, nikoli ke dni účinnosti zmíněného zákona. Nárok stěžovatelů na rozhodnutí o zvýšení nájemného ode dne podání žaloby je tedy dán v intencích uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu.

17. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavním stížnostem stěžovatele částečně vyhověl podle § 82 odst. 1a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a označené části rozsudků Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona.

18. Na základě výše uvedeného stanoviska Ústavní soud zamítl ústavní stížnost stěžovatele Joštova realitní kancelář - JORK, spol. s r. o., proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 2. 2007 č. j. 7 C 177/2004-82 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. 11. 2008 č. j. 23 Co 259/2007-104, stejně jako ústavní stížnost stěžovatele Ing. J. J. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 4. 2008 č. j. 15 C 150/2006-68 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 18. 12. 2008 č. j. 23 Co 360/2008-100. V obou případech totiž obecné soudy zamítly žalobu stěžovatelů proto, že tito požadovali zvýšení nájemného od podání žaloby pouze zpětně, což, jak se uvádí ve shora citovaném stanovisku Ústavního soudu, nelze připustit.

19. Pokud jde o akcesorický návrh stěžovatelů na zrušení zákona č. 107/2006 Sb., byly v této části ústavní stížnosti odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K aplikaci tohoto zákona totiž v jejich případě vůbec nedošlo.

Odůvodnění

V průběhu roku 2009 došla Ústavnímu soudu řada ústavních stížností stěžovatele Ing. J. J., jako fyzické osoby, a společností s ručeným omezením ELMAD a JORK, zastoupených týmž stěžovatelem, Ing. J. J., v roli jednatele zmíněných společností. Ve všech případech rozhodoval v prvním stupni Okresní soud v Pardubicích, ve druhém Krajský soud v Hradci Králové.

Jedná se o ústavní stížnosti, které jsou skutkově totožné, neboť se všechny týkají sporu o výši nájemného z bytů pronajímaných stěžovatelem žalovaným nájemcům, jako fyzickým osobám. Účastníky řízení jsou tedy ve všech věcech stejný stěžovatel, byť vystupuje jednak jako fyzická osoba, jednak jako osoba právnická, dále Okresní soud v Pardubicích a Krajský soud v Hradci Králové, jejichž rozsudky jsou ústavními stížnostmi napadeny.

Ze shora uvedeného vyplývá, že u všech těchto věcí jsou splněny podmínky pro jejich spojení podle § 112 odst. 1 OSŘ. Proto v zájmu hospodárnosti řízení Ústavní soud, podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za přiměřeného použití § 112 odst. 1 OSŘ, spojil ke společnému řízení věci, uvedené ve výroku usnesení, které budou projednány pod sp. zn. I. ÚS 643/09.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. června 2010

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl doručen podnět Okresního soudu v Pardubicích na opravu shora označeného nálezu, ve kterém upozornil na písařskou chybu, ke které došlo ve výroku I. bod 7) tohoto nálezu.

Na základě zmíněného podnětu Ústavní soud tímto usnesením opravil výrok I. bod 7) nálezu sp. zn. I. ÚS 643/09. Zde totiž došlo k písařské chybě v označení rušeného výroku rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 10. 1. 2007, čj. 17 C 151/2006 - 21, v tom, že místo chybně označeného výroku I. mělo být správně uvedeno, že se ruší výrok II. uvedeného rozsudku, jak to odpovídá i odůvodnění předmětného nálezu.

Vzhledem k výše uvedenému zjištění vydal Ústavní soud toto opravné usnesení, podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, za přiměřeného použití § 164 občanského soudního řádu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2012

Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu