I. ÚS 648/26

Odůvodnění

1. Stěžovatel (povinný) se v předchozím řízení neúspěšně domáhal zastavení exekuce vedené na návrh vedlejšího účastníka (oprávněného). Exekuce byla nařízena k vymožení pohledávky z exekučního titulu - platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Hradci Králové č. j. 9 C 24/2024-22 ze dne 7. 2. 2024 na částku 264 467 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem z prodlení ve výši 90 803 Kč, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,4 % denně z částky 264 467 Kč od 20. 1. 2024 do zaplacení a na náhradu nákladů vedlejšího účastníka v rozkazním řízení ve výši 37 574 Kč. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení všech tří rozhodnutí v této exekuční věci s tvrzením o porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Okresní soud v Hradci Králové napadeným usnesením částečně vyhověl stěžovatelovu návrhu na zastavení exekuce, a to v rozsahu prodeje osobního motorového vozidla stěžovatele. Ve zbytku však jeho návrh zamítl. Okresní soud zrekapituloval nalézací řízení, jehož výsledkem je exekuční titul - platební rozkaz. Dále se seznámil se smlouvou o dílo (na jejímž podkladu spor mezi účastníky vznikl) a dalšími listinami (kontrolním šetřením, fakturami, doklady o transakci a výpisem z SMS komunikace). Vyšel z toho, že v exekučním řízení lze věcnou správnost exekučního titulu přezkoumávat jen výjimečně, přičemž za zásadní vadu exekučního titulu lze považovat přiznání úroku z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která už není v souladu s ústavním pořádkem. V nynější věci okresní soud přihlédl k tomu, že stěžovatel je podnikatel, sjednaná výše (1 % denně) přesahovala limit vyplývající z judikatury Ústavního soudu (0,5 % denně), avšak výše požadovaná vedlejším účastníkem a přiznaná platebním rozkazem (0,4 % denně) už tento ústavní limit nepřekračuje. Okresní soud neshledal v nynější věci natolik extrémní exces nebo intenzitu plnění podle přisouzeného exekučního titulu, aby konstatoval rozpor se základními principy právního státu. Závěrem okresní soud zdůraznil, že je stále prostor pro dohodu stran.

3. Krajský soud v Hradci Králové se v napadeném usnesení s okresním soudem plně ztotožnil. K odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že platební rozkaz nabyl právní moci a vykonatelnosti. Zastavení exekučního řízení pro zásadní vady exekučního titulu sice není podmíněno vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení, kde ale mohly být stěžovatelovy námitky předmětem dokazování. Podle krajského soudu navíc nedosahují takového rozměru, že by svědčily o zásadních vadách exekučního titulu. Převyšuje-li výše aktuálně vymáhaného příslušenství jistinu vymáhané pohledávky, je to podle krajského soudu způsobeno dlouhodobým neplněním povinnosti stěžovatele, které mu byly platebním rozkazem uloženy.

4. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání jako nepřípustné. Také vyšel z rozhodovací praxe vlastní i Ústavního soudu, podle níž se prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu vytváří jen tehdy, je-li nespravedlnost již s ohledem na základní okolnosti případu natolik zjevná a svědčí o kolizi se základními principy demokratického právního státu. Takovou vadou exekučního titulu je i přiznání úroku z prodlení ve zcela nepřiměřené výši s tím, že úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně a vyšší jsou už ústavně neakceptovatelné a není třeba individuálně hodnotit jejich přiměřenost. Nejvyšší soud zohlednil, že poskytnutí ochrany dle této judikatury je třeba poskytnout také podnikatelům, ale ve stěžovatelově věci hodnotil závěry krajského soudu jako zcela správné a v souladu se zmíněnou rozhodovací praxí.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti spatřuje v postupu všech tří soudů nesoulad skutkových a právních závěrů. Podle stěžovatele všechny soudy upřednostnily protiprávní jednání vedlejšího účastníka, a to v rozporu s rozhodovací praxí. Stěžovatel zrekapituloval, že pohledávka vznikla tak, že měl jako zhotovitel pro vedlejšího účastníka jako objednatele provádět práce na střeše. Strany se později dohodly na odstoupení od smlouvy s tím, že stěžovatel mimo jiné vrátí vedlejšímu účastníkovi peníze, které od něj obdržel. Z kontroly stavu střechy se znalcem domluveným vedlejším účastníkem byl sepsán dokument nazvaný kontrolní šetření. Podle stěžovatele do něj až dodatečně (tedy bez jeho souhlasu) bylo připsáno ujednání o smluvním úroku z prodlení a závazek stěžovatele zaplatit polovinu nákladů na znalce. Pohledávka vymáhaná na stěžovateli nyní přesahuje částku 500 000 Kč, z čehož úrok z prodlení činí necelých 400 000 Kč. Úrok z prodlení považuje stěžovatel za šikanózní, jednoznačně rozporný s dobrými mravy a za zasahující do jeho ústavně zaručených práv. Na tom podle stěžovatele nic nemění ani to, že je podnikatelem, protože vedlejší účastník se úroků z prodlení domáhá na základě svého trestněprávního jednání (spočívajícího v dodatečném zápisu do kontrolního šetření).

6. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny, s výjimkou části ústavní stížnosti směřující proti výrokům I. a II. usnesení okresního soudu. Proti nim totiž stěžovatel v dalším soudním řízení nebrojil (odvolání podal jen proti výroku III. usnesení okresního soudu). V tomto rozsahu je stěžovatelova ústavní stížnost tedy nepřípustná pro nevyčerpání všech zákonných prostředků ochrany ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 531/16).

7. Ve zbývající části je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. Usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Uvedený postup je v tomto případě zcela postačující, protože po prostudování výše rekapitulovaných napadených rozhodnutí je zřejmé, že k porušení stěžovatelových práv nedošlo a se všemi podstatnými aspekty případu se poctivě vypořádaly obecné (exekuční soudy). Nad rámec lze uvést následující:

8. Ústavní soud nijak nerozporuje složitou situaci stěžovatele, který nyní čelí povinnosti zaplatit vedlejšímu účastníkovi vysokou částku, tvořenou z větší části úroky z prodlení. Na rozdíl od stěžovatele ale pouze v této skutečnosti nespatřuje Ústavní soud rozpor s jeho ústavně zaručenými právy. Všechna tři napadená rozhodnutí jsou velmi pečlivá a k posouzení stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce pro tvrzené vady exekučního titulu v nich soudy přistoupily zodpovědně.

9. Stěžovatel se dovolává judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu k možnostem přezkumu exekučního titulu (zde platebního rozkazu) i k posuzování přiměřenosti výši úroků. S touto judikaturou ale napadená rozhodnutí nejsou v rozporu. Všechny tři soudy připustily možnost zkoumat vady exekučního titulu, navzdory pasivitě stěžovatele v nalézacím řízení (který nepodal odpor proti platebnímu rozkazu). Přestože obecné soudy stěžovateli připomněly, že všechny nynější námitky mohl tvrdit v nalézacím řízení, neopomenuly je. Naopak se se všemi podstatnými listinami seznámily, posoudily je a dospěly k přezkoumatelnému závěru, že platební rozkaz může být vykonán.

10. Pokud jde o výši úroků (0,4 % denně), i tou se obecné soudy zabývaly individuálně. Tedy přesně tak, jak stěžovatelem odkazovaná judikatura vyžaduje. Tvrdí-li stěžovatel, že ke sjednání úroků nedošlo a že se jich vedlejší účastník domáhá na základě vlastního trestného činu, Ústavní soud to považuje za spekulativní a ničím nepodložené tvrzení za situace, kdy se touto listinou nemohl zabývat soud v nalézacím řízení, exekuční soudy tyto pochybnosti nepojaly a stěžovatel nedoložil, že by proti vedlejšímu účastníkovi z tohoto důvodu byly činěny jakékoliv kroky orgánů činných v trestním řízení.

11. Ústavní soud shrnuje, že stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2026

Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu