I. ÚS 667/23

Odůvodnění

Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé byli vedlejšími účastníky na straně žalující v řízení o určení vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území [k.ú.]. Žalobkyní byla Česká republika - Státní pozemkový úřad. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně ohledně jednoho z pozemků změnil a určil, že jeho vlastníkem je žalobkyně, ohledně druhého pozemku rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek byl následně v měnícím výroku Nejvyšší soudem zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu. Městský soud v Praze v této části rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozhodnutí podala žalobkyně dovolání, které dovolací soud zamítl.

Zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozhodnutí Městského soudu v Praze vydané jako druhé v pořadí a zamítavé rozhodnutí Nejvyššího soudu napadli stěžovatelé ústavní stížností. V ústavní stížnosti namítají, že soudy otázku vlastnictví k předmětným pozemkům nesprávně právně posoudily. Doplňují, že i oni podali žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům ve prospěch České republiky - Státního pozemkového úřadu. Poté, co došlo k zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, odvolací soud dané rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Řízení bylo přerušeno do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu v řízení o žalobě České republiky - Státního pozemkového úřadu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Skutečnost, že stěžovatelé v řízení před civilními soudy vystupovali v postavení vedlejších účastníků, není sama o sobě důvodem k odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Nicméně vzhledem ke skutečnosti, že při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti, nemůže být ani porušeno právo stěžovatelů - vedlejších účastníků na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy ani vlastnické právo podle čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozhodnutím ve věci samé je v tomto smyslu ratione materiae zjevně neopodstatněná (srov. sp. zn. IV. ÚS 778/16, IV. ÚS 778/16).

K povinnosti uložené Nejvyšším soudem žalobkyni a vedlejším účastníkům ve výroku o náhradě nákladů řízení stěžovatelé neargumentovali, nicméně Ústavní soud konstatuje, že šlo o postup soudu zákonem předpokládaný, korespondující s rozhodnutím ve věci samé a opírající se o příslušná zákonná ustanovení. Vzhledem k tomu, že má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník řízení (§ 93 odst. 3 o. s. ř.), má též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil a je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení úspěšnému účastníku řízení (viz též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12). Nejvyšší soud své rozhodnutí o nákladech řízení přiměřeným způsobem odůvodnil.

Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé mohou uplatnit všechny příslušné prostředky ochrany svých práv v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, v němž vystupují na straně žalující. Stejně tak je pro stěžovatele zásadní i to, že ústavní stížnost podal také žalobce, jehož stěžovatelé coby vedlejší účastníci v řízení před obecnými soudy podporovali. Stěžovatelé mají možnost se vyjádřit i v rámci tohoto řízení o ústavní stížnosti.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. předseda senátu