I. ÚS 672/10

Odůvodnění

Ústavní stížnost byla podána původně stěžovatelkou D. Š. V průběhu řízení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka zemřela. Po pravomocném skončení dědického řízení vydal Ústavní soud usnesení ze dne 11. 1 2012 pod sp. zn. I. ÚS 672/10, kterým rozhodl, že namísto zemřelé původní stěžovatelky bude dále v řízení o ústavní stížnosti pokračováno s její dědičkou D. H., zastoupenou stejnou advokátkou.

II. Původní stěžovatelka D. Š. se žalobou - odvolávající se na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem - domáhala, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí uložena povinnost zaplatit jí příslušnou částku (tedy 43.889,- Kč s příslušenstvím), a to z titulu náhrady škody, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem obecného soudu (průtahy v řízení). Napadeným rozsudkem rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2, že (I.) v části, v níž se původní stěžovatelka domáhala na žalované zaplacení částky 5.372,80 Kč, se řízení zastavuje, II. žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit původní stěžovatelce částku 38.516,52 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně za období od 5. 7. 2000 do zaplacení, se zamítá. Dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Obvodní soud sice shledal existenci nesprávného úředního postupu (průtahy před obecným soudem v exekučním řízení), leč vznik škody na straně původní stěžovatelky neshledal. Průtahy měly - dle stěžovatelky - v exekučním řízení způsobit, že plynutím času (zatíženého průtahy) se nemovitost povinných (vůči které byla vedena exekuce) podstatně snížila na své hodnotě; dle stěžovatelky, kdyby nebylo průtahů, úspěšně by provedla exekuci ještě v době, kdy příslušná nemovitost povinných měla podstatně vyšší hodnotu. Tu však obvodní soud konstatoval, že původní stěžovatelka si posléze mohla vymáhanou pohledávku po povinných uspokojit, a to dalším exekučním postupem proti povinným. Dle obvodního soudu jsou povinní příjemci peněžitých dávek, jejichž výše "zanedbatelná není a není jim nuceně krácena". Možnost uspokojení relativně nevysoké pohledávky původní stěžovatelky exekucí majetku (nemovitého) či příjmů povinných na území Slovenska není vyloučena, naopak se jeví jako reálná. Odvolací soud napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný. Zabýval se otázkou, zda pohledávka stěžovatelky je reálně vymahatelná a dospěl ke kladnému závěru. Totiž, manželé K. (jedni z povinných) jsou spoluvlastníky nemovitosti na Slovensku. Přitom povinnost povinných (manželů D. a K.) zaplatit stěžovatelce (a dalším žalobcům) příslušnou částku byla uložena společně a nerozdílně. Proto lze pohledávku stěžovatelky (ve výši 38.516,52 Kč) reálně uspokojit. Za této situace bylo dle odvolacího soudu nadbytečné hodnotit příjmy (výši sociálních dávek) obou povinných. Dále městský soud dodal (jako obiter dictum), že nelze učinit jednoznačný závěr, že by nemovitost povinných v roce 1998 - kdy její cena činila dle závěru znaleckého posudku částku 178.990,- Kč - byla skutečně prodána; uvedl, že původní stěžovatelka "měla možnost domáhat se přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., kdy však v tomto řízení se domáhala náhrady škody na základě zcela jiných skutkových tvrzení".

Konkrétní námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, jsou vypořádány v bodu IV. tohoto usnesení Ústavního soudu. IV. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod účastníků řízení. Co do skutkové roviny řízení před obecnými soudy platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá i požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny Ústavní soud v postupu odvolacího a dovolacího soudu a v jejich rozhodnutích porušení ústavních práv a svobod stěžovatelky neshledal. Z hlediska ústavněprávního opřely soudy svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému úsudku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se s námitkami stěžovatelky uspokojivě vypořádaly. I kdyby přitom byly napadené skutkové závěry kritizovatelné z hlediska jejich správnosti, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci nebylo zjištěno. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Napadená rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. V. Ke konkrétním námitkám uvádí Ústavní soud následující. Stěžovatelka argumentuje v ústavní stížnosti průtahy v exekučním řízení, tedy nesprávným úředním postupem. Leč, v tomto s obecnými soudy ve sporu vůbec není, protože i napadená rozhodnutí nesprávný úřední postup shledala. Obecné soudy však přiléhavě reflektovaly, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je i vznik škody a příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem; právě sem soustředily svoji argumentaci. Totiž, obecné soudy vyšly z premisy, že odpovědnost za škodu bude dána v takovém případě tehdy, jestliže v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem se právo věřitele na plnění proti dlužníkovi fakticky stalo nevymahatelným, takže je vyloučeno, aby bylo uspokojeno jiným způsobem (srov. např. str. 5 napadeného rozsudku městského soudu). To však soudy neshledaly. Podstatou ústavní stížnosti je právě názor stěžovatelky, dle kterého již její pohledávka reálně vymahatelná vůči povinným není. To prý proto, že povinní jsou příjemci jen sociálních dávek, které jsou dle stěžovatelky nezpůsobilé exekuci. Tu však stěžovatelka opomíjí, že odvolací soud (právem) dovodil, že pohledávka stěžovatelky je (byla) uspokojitelná cestou exekuce vedené na nemovitost manželů K. Tudíž otázka, zda sociální dávky povinných podléhají exekuci či nikoli je bezvýznamná. I kdyby exekuci nepodléhaly, existovala tu odvolacím soudem uváděná nemovitost jako reálný zdroj uspokojení pohledávky stěžovatelky. Tuto úvahu stěžovatelka ani nerozporuje.

Pokud stěžovatelka konečně napadla samotný závěr rozsudku odvolacího soudu, je zřejmé, že šlo o obiter dictum; to samo o sobě výsledek řízení o ústavní stížnosti ovlivnit nemůže. Tu platí to, co je uvedeno v úvodní argumentaci této části tohoto usnesení.

VI. Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud zjištěné informace vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Proto Ústavní soud - tedy po té, co usoudil, že základní práva či svobody stěžovatelky zjevně porušeny nebyly - ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. ledna 2012

Vojen Güttler předseda senátu

Odůvodnění

I. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi došlo - podle jejího názoru - k porušení jejích základních práv na soudní ochranu, plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

V záhlaví uvedená advokátka Ústavnímu soudu sdělila, že stěžovatelka dne XX. X. XXXX (v průběhu řízení o ústavní stížnosti) zemřela a že jediným dědicem je D. H.; advokátka současně přiložila úmrtní list stěžovatelky a plnou moc udělenou jí D. H. k zastupování v tomto řízení pod sp. zn. I. ÚS 672/10. Advokátka dále Ústavnímu soudu zaslala usnesení soudu o projednání dědictví po stěžovatelce D. Š. Z usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 11. 2010, č. j. 36 D 905/2010-44, se podává, že veškerý majetek spadající do dědictví nabývá D. H. jako dcera stěžovatelky.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemá ustanovení, které by výslovně upravovalo řízení o ústavní stížnosti, zemře-li v jeho průběhu stěžovatel. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, pokud tento zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení. Podle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením. Protože stěžovatelka po zahájení řízení o ústavní stížnosti zemřela, a tím ztratila způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 občanského soudního řádu, § 7 odst. 2 občanského zákoníku), zabýval se Ústavní soud otázkou, zda může v řízení pokračovat s právním nástupcem stěžovatelky či zda má s ohledem na povahu věci řízení zastavit. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o které jde, jsou vázány na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na nástupce, dále tam, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka, tam, kde smrtí účastníka dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu nebo kde účastník řízení nemá žádného právního nástupce. V předmětném řízení o ústavní stížnosti se stěžovatelka, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že původní stěžovatelka se žalobou, odvolávající se na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, domáhala, aby byla žalované České republice - Ministerstvu financí uložena povinnost zaplatit jí konkrétní částku s příslušenstvím, a to z titulu tvrzené náhrady škody, jež jí (prý) byla způsobena nesprávným úředním postupem obecného soudu. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl (a z části zastavil řízení) a Městský soud v Praze toto rozhodnutí ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem jako věcně správné potvrdil. Ústavní soud se zabýval povahou práva, jež bylo předmětem řízení před obecnými soudy, a dospěl k závěru, že se v projednávaném případě nejedná o právo, jež by bylo podle hmotného práva vázáno na osobu stěžovatelky; skutková podstata věci není podmíněna existencí určitého účastníka, smrtí účastníka nedochází k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo, a nejde o případ, kdy by bylo zřejmé, že účastník řízení nemá žádného právního nástupce. Z povahy věci plyne, že se nejedná o práva účastníka řízení, která by nepřecházela na jeho právní nástupce, a že by bylo nutné z tohoto důvodu řízení zastavit. III.

Vzhledem k uvedeným okolnostem Ústavní soud podle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu rozhodl, že v řízení o ústavní stížnosti bude pokračováno s dědičkou zemřelé stěžovatelky, a sice s její dcerou D. H.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2012

Vojen Güttler předseda senátu