Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Langáškem o ústavní stížnosti stěžovatelky Final a, s.r.o., sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Markétou Šulcovou, advokátkou, sídlem [adresa] Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2024 č. j. 21 Cdo 824/2024-343, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2023 č. j. 14 Co 21/2023-146 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 23. listopadu 2022 č. j. 6 C 105/2022-90, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozhodnutí obecných soudů v řízení o určení existence zástavního práva. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozsudkem určil, že zástavní právo zřízené ve prospěch stěžovatelky k vymezeným pozemkům neexistuje. To potvrdil i Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací a následně Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost.
2. Stěžovatelka poté napadla rozsudky okresního i krajského soudu žalobou pro zmatečnost. O ní rozhodoval v prvním stupni krajský soud, který ji usnesením zamítl. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka odvoláním k Vrchnímu soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"). Vrchní soud je však nepovažoval za důvodné a usnesení krajského soudu potvrdil.
3. Nyní stěžovatelka podává proti rozhodnutím obecných soudů (v prvním řízení, ve věci samé) ústavní stížnost. Mimo jiné v ní tvrdí, že uplatnila i žalobu pro zmatečnost a řízení o tomto prostředku již skončilo. Proto se stěžovatelka obrací na Ústavní soud, jelikož již nemá jinou možnost ochrany svých práv. Ústavní soud se s tím však neztotožňuje a považuje ústavní stížnost za nepřípustnou, jelikož stěžovatelka může podat ještě dovolání.
4. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod. To znamená, že k přezkumu Ústavním soudem může dojít až tehdy, neposkytuje-li právní řád jiné prostředky nápravy. Řízení před Ústavním soudem tak lze obrazně připodobnit k poslední "záchranné brzdě". To ovšem znamená, že je-li v určité procesní situaci možné, aby věc přezkoumal jiný orgán než Ústavní soud, nemůže do postavení takového orgánu Ústavní soud zasáhnout tím, že by ve věci rozhodl dříve než tento orgán [viz např. usnesení ze dne 14. února 2023 sp. zn. IV. ÚS 247/23, bod 10; usnesení ze dne 14. června 2021 sp. zn. III. ÚS 1414/21, body 5-7; usnesení ze dne 24. června 2014 sp. zn. II. ÚS 1424/10, body 4-5; či usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)].
5. Stěžovatelce se nabízela možnost podat proti usnesení vrchního soudu dovolání, jak ji o tom ostatně poučil i vrchní soud v závěru svého rozhodnutí. Byť se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí o zamítnutí žaloby pro zmatečnost, občanský soudní řád vůči takovému rozhodnutí dovolání nevylučuje (za naplnění předpokladů přípustnosti dle § 237 a 238 občanského soudního řádu, viz též SVOBODA, Karel, SMOLÍK, Petr, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 1042).
6. Pokud se tedy stěžovatelka hodlá obrátit k Ústavnímu soudu, je nejprve povinna podat dovolání a řádně tento prostředek ochrany vyčerpat [viz též stanovisko pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb., bod 57). Lze ostatně podotknout, že část námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti má základ v důvodech, které uplatňovala i v řízení o žalobě pro zmatečnost, může je tedy (způsobem dle pravidel v občanském soudním řádu) uplatnit v dovolání.
7. Stěžovatelce nic nebrání, aby po skončení dovolacího řízení (uplatní-li řádně dovolání) podala ústavní stížnost opětovně. Je ale v zájmu stěžovatelky, aby v takovém případě na své dřívější ústavní stížnosti (odmítnuté pro nepřípustnost) v nové ústavní stížnosti výslovně upozornila.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu se Ústavní soud nezabýval návrhem na zrušení § 312 odst. 4 insolvenčního zákona, který jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti. Ani o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, jelikož o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po jejím podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2026
Tomáš Langášek v. r. soudce zpravodaj