I. ÚS 693/17

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně byl stěžovatel uznán vinným přečinem nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"). Tohoto jednání se měl dopustit předáním finančních prostředků svému někdejšímu právnímu zástupci, rovněž spoluobžalovanému, který měl s jejich pomocí zajistit u soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, též spoluobžalovaného, pomoc za účelem ovlivnění výsledku trestního řízení vedeného pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku proti stěžovateli, jenž řídil osobní motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, kdy mu bylo zjištěno vyšetřením krve 1.21 g/kg alkoholu v krvi. Podrobný popis tohoto jednání je zachycen ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Za to byl stěžovateli podle § 333 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, se zařazením do věznice s dozorem podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku mu byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 240.000 Kč sestávající ze sta denních sazeb po 2.400 Kč podle § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze částečně zrušil rozsudek okresního soudu, a to ve vztahu ke stěžovateli pouze co do výroku o trestu odnětí svobody. O něm rozhodl znovu tak, že při zachování identické výměry jeho výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, když soudy "extrémně" uvěřily výpovědi spoluobviněného advokáta, ačkoli je to právě on, který byl spiritus agens veškerého jednání se soudcem a který byl usvědčen, že v řadě podstatných skutečností neuváděl pravdu. Stěžovatel dále namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného přečinu, zejména v tom, že úmysl stěžovatele nesměřoval k jeho spáchání. Rovněž namítl, že soudy k jeho návrhu neprovedly důkazy svědeckými výpověďmi, které pokládá za opomenuté důkazy. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve je nutno připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Rovněž je nutno upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Sama skutečnost, že se s výsledkem trestního řízení stěžovatel subjektivně neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadená soudní rozhodnutí zkrátila stěžovatele na jeho právu na spravedlivý proces. Argumentace stěžovatele je jen pokračující polemikou s vývody soudů, jimiž reagovaly na opakovanou obhajobu stěžovatele. V této souvislosti nelze přehlédnout, že podstatným zdrojem poznatků o jednání stěžovatele a jeho povaze byla nejen samotná výpověď spoluobviněného advokáta, někdejšího právního zástupce stěžovatele, která jej usvědčuje, ale též audiovizuální záznamy pořízené v kanceláři soudce, z nichž je již samo o sobě patrné, kdo byl zadavatelem, resp. iniciátorem snahy ovlivnit výše zmíněné trestní řízení vedené proti stěžovateli pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 274 odst. 1 tr. zákoníku (srov. str. 41 rozsudku okresního soudu). Ve spojení s uvedenou výpovědí spoluobžalovaného pak soudy spolehlivě dospěly k závěru o vině stěžovatele přečinem nepřímého úplatkářství. Soudy se rovněž logicky a přesvědčivě vypořádaly s námitkou týkající se údajné procesní nepoužitelnosti dané výpovědi před soudem, jakož i otázkou její věrohodnosti. Zde pečlivě ozřejmily, proč danou výpověď hodnotí jako vysoce věrohodnou (zejména byla potvrzována výpověďmi dalších spoluobžalovaných, kteří se zčásti či zcela k trestné činnosti doznali). Stranou jejich pozornosti nezůstaly ani některé dílčí nesrovnalosti v této stěžejní výpovědi, na které i nyní v ústavní stížnosti stěžovatel poukázal. Přitom dospěly k závěru, že jde o detaily ve vztahu k souzené věci nepodstatné (viz zejm. str. 27 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ani námitce stěžovatele stran jím tvrzených opomenutých důkazů nemůže Ústavní soud přisvědčit. Již soud prvního stupně logicky a přesvědčivě uvedl, proč návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověl (str. 30 a 31). I odvolací soud se námitkou opomenutých důkazů zabýval, a to jak obecně (str. 21), tak i jednotlivě (str. 27). Na to již stěžovatele upozornil i dovolací soud (str. 21). Nejde tak o opomenuté důkazy, jak se stěžovatel mylně domnívá.

Z výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 19. září 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Soudce David Uhlíř jako člen I. senátu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele J. K. vedené pod sp. zn. I. ÚS 693/17 přípisem ze dne 30. 3. 2017 oznámil předsedovi II. senátu, že se cítí být podjatým, jelikož stěžovatel staví svoji obhajobu na znevěrohodnění výpovědi spoluodsouzeného K. M., bývalého pražského advokáta, se kterým se David Uhlíř dobře zná od počátku 80. let minulého století a s nímž si tyká.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].

4. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. Funkce ústavního soudce má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, které stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na ústavní soudce jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.

6. Za nastíněných podmínek není možné u ústavního soudce předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů, jelikož je zřejmé, že v rámci svého profesního působení před a během výkonu funkce se setkával a bude setkávat s mnohými osobami působícími v právnických profesích, na akademické půdě, při publikační činnosti či při činnostech a příležitostech jiných. Samotná existence profesního vztahu bez dalšího proto není způsobilá založit u osoby soudce podjatost - v opačném případě by totiž mohlo docházet k nadměrným překážkám v rozhodovací činnosti ústavních soudců a plnění jejich dalších povinností. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je proto vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.

7. Na základě výše uvedené argumentace proto II. senát Ústavního soudu, určený podle ustanovení § 10 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. ledna 2017 pro rozhodnutí o vyloučení soudce I. senátu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dospěl k závěru, že v daném případě existuje důvod podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudce Davida Uhlíře z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 693/17 pro jeho činnost při výkonu jiného povolání než je funkce soudce Ústavního soudu podle ustanovení § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu