Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a) odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d) odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)1× citováno

Spisová značka

I. ÚS 695/01

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 13. 5. 2002Zpravodaj: Wagnerová EliškaTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.6
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - PO STĚŽOVATEL - FO STĚŽOVATEL - PO STĚŽOVATEL - PO STĚŽOVATEL - PO STĚŽOVATEL - PO STĚŽOVATEL - PONapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí soudu rozhodnutí soudu rozhodnutí soudu rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 4. 12. 2001Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Usnesení ze dne 13. 5. 2002 (ECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.6)

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení, nezákonných rozhodnutí státních orgánů a neposkytnutí informace v soudním sporu vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 340/99,

takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým vysloví, že byla porušena jeho níže uvedená základní práva a bylo mu přiznáno patřičné zadostiučinění do celkové výše způsobené škody 1 335 578,-- Kč.

Stěžovatel je toho názoru, že tím, že v jeho věci nebylo za více než pět roků rozhodnuto, soudkyně Okresního soudu v Třebíči rozhodla v jeho neprospěch, ač předložil hodnověrné a nezpochybnitelné důkazy a došlo ke ztrátě soudního spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 4 C 340/99, byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl. 10, a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Ze stěžovatelem předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný L. V. byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 296 795,-- Kč s 18% úrokem z prodlení od 31. 12. 1996 do zaplacení a náklady řízení dne 9. 4. 1998 Krajskému obchodnímu soudu v Brně. Dne 1. 10. 1998 uvedený soud vydal platební rozkaz. Dne 16. 10. 1998 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor. Dne 10. 2. 1999 rozhodl Krajský obchodní soud v Brně usnesením sp. zn. 6 Cm 440/98 tak, že vyslovil svou věcnou nepříslušnost a po právní moci usnesení postoupil věc Okresnímu soudu v Třebíči jako soudu příslušnému. Dne 17. 11. 1999 rozhodl Okresní soud v Třebíči rozsudkem sp. zn. 4 C 340/99 tak, že návrh stěžovatele zamítl a zavázal stěžovatele zaplatit odpůrci náklady řízení. Dne 19. 12. 1999 podal proti tomuto rozsudku stěžovatel odvolání. Dne 4. 1. 2001 stěžovatel požádal předsedu Krajského obchodního soudu v Brně podle zákona o svobodném přístupu k informacím, aby mu byla poskytnuta informace o chronologii vyřizování všech přidělených soudních spisů od 10. 12. 1999 do 4. 1. 2001 soudcem, který má přidělený spis sp. zn. 4 C 340/99. Dne 7. 2. 2001 mu místopředseda Krajského soudu v Brně sdělil, že požadovanou informaci nelze poskytnout, neboť Krajský soud v Brně (ani bývalý Krajský obchodní soud v Brně) spis uvedené spisové značky neeviduje. Dne 17. 1. 2000 stěžovatel požádal ministra spravedlnosti, aby přešetřil průtahy v soudním řízení. Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli sdělilo dne 7. 2. 2000, že je zřejmé, že ve věci bylo dne 17. 11. 1999 rozhodnuto a v případě, že by v odvolacím řízení docházelo k neodůvodněným průtahům zaviněným soudem, lze postupovat podle zákona č. 436/1991 Sb., v platném znění, a obrátit se se stížností na průtahy přímo na předsedkyni krajského soudu.

Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti stěžovatele, týkající se ztráty spisu Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 4 C 340/99, vyjádřil místopředseda Krajského soudu v Brně, který potvrdil odpověď Krajského soudu v Brně ze dne 7. 2. 2001 a dodal, že stěžovatel z této odpovědi dovozuje, že se soudní spis ztratil a vytýká soudu, že ho neinformoval o dalších opatřeních, která budou po ztrátě spisu následovat. Uvedl, že tato odpověď odpovídala realitě, neboť u Krajského soudu v Brně, ani u bývalého Krajského obchodního soudu v Brně, nebylo oddělení 4 C zřízeno a věc této spisové značky se skutečně nemohla u žádného ze zmíněných soudů nacházet. Žadatel o informaci totiž opomněl uvést podstatnou skutečnost, že se jedná o spisovou značku Okresního soudu v Třebíči a krajský soud se tuto skutečnost dozvěděl až z ústavní stížnosti. Dále uvedl, že spis je u jejich soudu veden pod sp. zn. 28 Co 195/2000 a věc není dosud projednána, neboť odvolací senát vyřizuje věci v zásadě podle pořadí, ve kterém soudu došly, a v současné době vyřizuje senát věci nacházející se u soudu výrazně delší dobu než je předmětná věc. Podle vyjádření senátu přichází projednání věci v úvahu ve druhém pololetí letošního roku. Uzavírá, že ke ztrátě spisu nikdy nedošlo a že stěžovateli nikdy taková informace nebyla podána a nedorozumění vzniklo v důsledku nedostatečné identifikace věci ze strany stěžovatele v jeho žádosti o informaci.

Stěžovatel se především dovolává ochrany svého práva na soudní proces bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z vyjádření Krajského soudu v Brně je patrné, že stěžovatelova námitka ohledně ztráty soudního spisu Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 4 C 340/99, je lichá a lze se na základě sdělení krajského soudu důvodně domnívat, že v horizontu několika měsíců bude o odvolání stěžovatele krajským soudem rozhodnuto.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že jeho pravomoc je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. V daném případě Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení jeho základních práv a dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Brně nedošlo k porušení jeho ústavních práv, a musel proto pokládat jeho ústavní stížnost za návrh zjevně neopodstatněný, neboť v daném stadiu soudní věci nemohl hodnotit námitky stěžovatele ohledně rozhodování soudkyně soudu prvního stupně, jestliže řízení není dosud skončeno.

K žádosti, aby Ústavní soud zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění, je třeba uvést, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR a ani podle ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu o čem má jednat, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu

Usnesení ze dne 13. 5. 2002 (ECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.2)

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení a nezákonných rozhodnutí státních orgánů v soudním sporu vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 181/99,

takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým vysloví, že byla porušena jeho níže uvedená základní práva a zavázal odpovědnou osobu, aby mu zaplatila patřičné finanční zadostiučinění.

Stěžovatel má za to, že tím, že v jeho věci nebylo za více než tři roky rozhodnuto a vzhledem k nedůvěrohodnosti soudu (dle stěžovatele byl přesvědčován soudcem i žalovaným před začátkem soudního řízení, aby přijal plnění ve výši 150 000,-- Kč a nepožadoval penále), byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl.10 a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.

Je toho názoru, že soud mu na jeho dotaz ohledně chronologie vyřizování soudních sporů poskytl jinou informaci, než kterou žádal a tím dle stěžovatele dokázal, že došlo ke zbytečným a úmyslným průtahům.

Stěžovatel je přesvědčen, že k porušení jeho práv došlo i ze strany státního orgánu (soudu), který spravuje obchodní rejstřík. Ten ve výpise z obchodního rejstříku uvedl obchodní název jinak, než byl uvedený v předložených podkladech. Tuto skutečnost pak uvedl žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu, neboť tím došlo ke škodě velkého rozsahu. Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Z předložených písemných materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný S., spol. s r.o., byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 690 187,70 Kč s 17% úrokem z prodlení dne 15. 5. 1998 Krajskému obchodnímu soudu v Brně. Dne 30. 7. 1998 vyzval uvedený soud stěžovatele k doplnění tohoto podání tak, aby doložil svou právní subjektivitu nebo se řádně označil a rozepsal jednotlivé faktury - na jaké částky znějí, kdy jsou splatné a jaká část a na které konkrétní faktury již byla žalovaným uhrazena a dne 18. 12. 1998 vydal platební rozkaz. Dne 4. 1. 1999 podal žalovaný proti platebnímu příkazu odpor. Dne 9. 2. 1999 v odpovědi na dotaz na stav vyřizování spisu sdělil soudce stěžovateli, že nařízení jednání v jeho věci lze očekávat koncem druhého pololetí roku 1999. Dne 17. 1. 2000 stěžovatel požádal ministra spravedlnosti, aby přešetřil průtahy v soudním řízení. Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli sdělilo dne 7. 2. 2000, že jeho stížnost na průtahy v soudním řízení byla postoupena k přímému vyřízení předsedovi Krajského obchodního soudu v Brně. Předseda Krajského obchodního soudu dne 15. 2. 2000 stěžovateli sdělil, že nezjistil bezdůvodné průtahy v řízení, že jsou projednávány v současnosti spory z roku 1998, a nelze proto některé účastníky řízení upřednostňovat jen na základě stížností o průtazích v řízení. Na základě žádosti stěžovatele pak místopředseda Krajského soudu v Brně zaslal stěžovateli dne 16. 3. 2001 přehled o počtu napadených a vyřízených sporů podle jednotlivých měsíců od 1. 1. 1999 jeho zákonným soudcem Mgr. R. S. Dne 15. 3. 2001 vyzval soud stěžovatele, aby předložil doklad o oprávnění osoby podepsané za P. o. s. k udělení plné moci zástupci V. L. a aby vylíčil rozhodující skutečnosti, ze kterých vyvozuje svůj nárok vůči žalovanému. Dne 17. 4. 2001 vyzval soud stěžovatele, aby sdělil své stanovisko k podání žalovaného. Na den 28. 5. 2001 bylo nařízeno jednání ve věci stěžovatele. Dne 9. 7. 2001 proběhlo jednání mezi stěžovatelem a žalovaným o mimosoudním vypořádání pohledávek a závazků, které vzešlo ze soudního jednání. Dne 22. 10. 2001 se konalo jednání u Krajského soudu v Brně se závěrem, že jednání bylo odročeno na neurčito za účelem doplnění dokazování.

Dále z poskytnutých písemných materiálů stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že ve výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1, oddíl A, číslo vložky 12221, je jako obchodní jméno uvedeno: P.

Stěžovatel se především dovolává ochrany svého práva na soudní proces bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ze spisového materiálu, jak uvedeno výše, vyplývá, že Krajský soud v Brně se žalobou stěžovatele od počátku zabýval, vyzýval stěžovatele k doplnění a upřesnění jeho návrhu, nařizoval ve věci jednání. V této souvislosti tedy Ústavní soud nemohl přisvědčit námitkám stěžovatele, že by jeho proces byl zatížen zbytečnými průtahy. Pokud se týká námitek stěžovatele ohledně údajů v obchodním rejstříku, Ústavní soud podotýká, že je především věcí stěžovatele, aby v případě své nespokojenosti se zápisem podal proti němu opravný prostředek.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že jeho pravomoc je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. V daném případě Ústavní soud neshledal stěžovatelem namítané porušení jeho základních práv a dospěl k závěru, že postupem Krajského soudu v Brně nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, a musel proto pokládat jeho návrh ústavní stížnosti za zjevně neopodstatněný. K žádosti, aby Ústavní soud zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění, je třeba uvést, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR a ani podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu o čem má jednat, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu

Usnesení ze dne 13. 5. 2002 (ECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.5)

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudkyní JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení, nezákonných rozhodnutí státních orgánů a neposkytnutí informace v soudním sporu vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 544/99,

takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým vysloví, že byla porušena jeho níže uvedená základní práva a bylo mu přiznáno patřičné zadostiučinění do celkové výše způsobené škody 123 450,-- Kč.

Stěžovatel je toho názoru, že tím, že v jeho věci nebylo za více než čtyři roky rozhodnuto a nebyla mu poskytnuta – v rozporu s ust. § 14 odst. 3 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů – informace ohledně chronologie vyřizování soudních spisů, byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl. 10, a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Ze stěžovatelem předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný J. B. byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 7 741,-- Kč a penále ke dni 8. 4. 1998 ve výši 176 312,60 Kč dne 22. 10. 1998 Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Dne 30. 12. 1998 uvedený soud vydal platební rozkaz. Dne 19. 2. 1999 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor. Na základě výzvy soudu ze dne 15. 3. 1999 se stěžovatel vyjádřil k podanému odporu. Dne 17. 1. 2000 stěžovatel požádal ministra spravedlnosti, aby přešetřil průtahy v soudním řízení. Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli sdělilo dne 7. 2. 2000, že jeho stížnost na průtahy v soudním řízení byla postoupena k přímému vyřízení předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem. Místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem stěžovateli dne 21. 3. 2000 sdělila, že v jeho věci v současné době probíhají výslechy svědků dožádaným soudem a po provedení těchto úkonů a vrácení spisu soudu bude neprodleně nařízeno jednání a bude pravidelně sledovat další postup řízení tak, aby nedocházelo k neodůvodněným průtahům. Uvedla rovněž, že v současné době je obchodní úsek obsazen pouze polovinou soudců a je ještě stále vyřizována agenda z minulých let. Dne 27. 6. 2001 proběhlo jednání, které skončilo dohodou mezi účastníky. Dne 22. 6. 2001 vydala místopředsedkyně Krajského soudu rozhodnutí sp. zn. Spr 3517/2001, kterým nevyhověla žádosti stěžovatele o poskytnutí informace ohledně posloupnosti vyřizování sporů přidělených soudci JUDr. Š. L. a své rozhodnutí odůvodnila tím, že požadovanou informaci nelze podřadit pod taxativní výčet informací dle § 5 zákona o svobodném přístupu k informacím, č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dne 4. 7. 2001 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolání.

Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřila místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, která uvedla, že dne 24. 7. 2001 bylo předsedovi Krajského soudu v Ústí nad Labem doručeno rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR čj.: OTSV 180/2001-ODV, ze dne 19. 7. 2001, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto, a to pouze v jednom vyhotovení. Protože ze zákona o svobodném přístupu k informacím nevyplývá povinnost subjektu, který vydal rozhodnutí v prvním stupni, doručovat odvolací rozhodnutí, vzal Krajský soud v Ústí nad Labem toto rozhodnutí pouze na vědomí a stěžovateli jej nedoručoval.

Stěžovatel se především dovolává ochrany svého práva na soudní proces bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplývá ze spisového materiálu, došlo v předmětné věci od vydání platebního rozkazu soudem k tomu, že soud asi po dobu dvou let nenařizoval jednání, což bylo zdůvodněno místopředsedkyní krajského soudu vytížeností a nedostatečnou obsazeností soudu. V současnosti však je stěžovatelova soudní věc skončena a lze konstatovat, že stěžovatelem namítané protiústavní procesní vady byly napraveny samotným obecným soudem. Pokud se týká námitky stěžovatele, že dosud neobdržel rozhodnutí ministerstva spravedlnosti o svém odvolání proti rozhodnutí místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým nevyhověla jeho žádosti o poskytnutí informace o posloupnosti vyřizování sporů, je nutno podotknout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti ani neuvádí, že by v této záležitosti byl již kontaktoval ministerstvo spravedlnosti, kterému přísluší se o doručení rozhodnutí o odvolání postarat.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že jeho pravomoc je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.

V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že namítané porušení základních práv stěžovatele již není možné přezkoumávat, neboť ústavní stížností tvrzený stav překonalo rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Ústavní soud se může zabývat tvrzeným zásahem do základních práv jen tehdy, pokud takový stav trvá. Pominul-li, pak se ústavní stížnost stává návrhem nepřípustným (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

K žádosti, aby Ústavní soud zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění, je třeba uvést, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR a ani podle ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu o čem má jednat, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.

Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2002 JUDr. Eliška Wagnerová soudce Ústavního soudu

Usnesení ze dne 13. 5. 2002 (ECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.3)

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení a nezákonných rozhodnutí státních orgánů v soudním sporu vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 1/2001,

takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vykonal nezbytná opatření k nápravě a bylo mu přiznáno patřičné zadostiučinění do celkové výše způsobené škody 581 226,-- Kč. Stěžovatel uvádí, že tím, že v jeho věci nebylo za více než tři roky rozhodnuto, došlo k úmyslnému prodlužování soudního řízení a místopředseda Krajského soudu v Brně mu na požadovanou informaci ohledně chronologie vyřizování soudních spisů poskytl zavádějící informaci, byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl. 10 a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.

Stěžovatel je přesvědčen, že k porušení jeho práv došlo i ze strany státního orgánu (soudu), který spravuje obchodní rejstřík. Ten ve výpise z obchodního rejstříku uvedl obchodní název jinak, než byl uvedený v předložených podkladech. Tuto skutečnost pak uvedl žalovaný v odporu proti platebnímu rozkazu, čímž došlo ke škodě velkého rozsahu.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Z předložených písemných materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný S., a. s., byl zavázán uhradit stěžovateli částku 110 125,-- Kč s 18% úrokem z prodlení a náklady řízení dne 18. 5. 2000 Krajskému obchodnímu soudu v Brně. Dne 5. 10. 2000 uvedený soud svým usnesením řízení zastavil, neboť stěžovatel zaplatil soudní poplatek v nesprávné výši a ani v dodatečné lhůtě nezaplatil doplatek soudního poplatku. Dne 25. 10. 2000 soud svoje usnesení o zastavení řízení zrušil (stěžovatel dodatečně do konce lhůty k odvolání soudní poplatek zaplatil) a v řízení pokračoval. Dne 27. 11. 2000 vydal dle návrhu stěžovatele platební rozkaz. Dne 12. 12. 2000 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor. Dne 4. 1. 2001 požádal stěžovatel předsedu Krajského obchodního soudu o informace na základě zákona o svobodném přístupu k informacím ohledně chronologie vyřizování všech přidělených soudních spisů od 1. 5. 1998 do 4. 1. 2001 soudcem, který má přidělený spis sp. zn. 3 Ro 317/2000. Dne 16. 3. 2001 sdělil místopředseda Krajského soudu v Brně stěžovateli, že jeho spor má nyní spisovou značku 12 Cm 1/2001, do rejstříku Cm byl převeden 13. 12. 2000, bude se jím zabývat soukyně Kubíčková po vyřízení věcí, u nichž řízení bylo zahájeno dříve. Dále stěžovateli v intencích zákona o svobodném přístupu k informacím poskytl přehled o počtech napadených a vyřízených sporů podle jednotlivých měsíců jeho zákonnou soudkyní. Dne 19. 4. 2001 stěžovatel po místopředsedovi Krajského soudu v Brně požadoval informaci o všech soudních sporech podle čísla sporu a příslušného soudce s datem přidělení spisu soudci, jeho evidenční číslo a datum kdy byl ukončen.

Dále ze stěžovatelem poskytnutých písemných materiálů Ústavní soud zjistil, že ve výpisu z obchodního rejstříku, vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1, oddíl A, číslo vložky 12221, je jako obchodní jméno uvedeno: P.

Soudce zpravodaj z podání stěžovatele zjistil, že stěžovatel dne 4. 1. 2001 a následně dne 19. 4. 2001 požádal předsedu Krajského soudu o informace na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, a to, jak uvedeno výše, o informace ohledně chronologie vyřizování přidělených soudních spisů jeho zákonným soudcem. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti netvrdí, kromě toho, že zaslal výše zmíněné výzvy soudu na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, že by se byl o odstranění průtahů způsobených soudem pokusil zákonem předvídaným postupem, jak mu umožňuje ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů – tedy obrátit se na orgán správy soudu se stížností na postup soudu, jde-li o průtahy v řízní – a ustanovení § 26 a násl. zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, ve znění pozdějších předpisů.

Ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě se stěžovatel neobrátil se stížností na postup soudu ohledně průtahů v řízení na orgány státní správy soudů.

Pokud se týká námitek stěžovatele ohledně údajů v obchodním rejstříku, Ústavní soud podotýká, že je především věcí stěžovatele, aby v případě své nespokojenosti se zápisem podal proti němu opravný prostředek.

K žádosti stěžovatele, aby mu bylo přiznáno patřičné zadostiučinění do celkové výše způsobené škody 581 226,-- Kč, soudce zpravodaj podotýká, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci než upravené v čl. 87 Ústavy ČR a ani podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze dovodit jeho oprávnění přiznávat finanční náhrady, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.

Vzhledem k výše uvedenému a vzhledem k úloze Ústavního soudu rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod nelze již domáhat jiným zákonným způsobem, nebylo ani možno se zabývat meritorním obsahem podaného návrhu.

Soudce zpravodaj proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2002 JUDr. Eliška Wagnerová soudce Ústavního soudu

Usnesení ze dne 13. 5. 2002 (ECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.1)

Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení a nezákonných rozhodnutí státních orgánů v soudním sporu vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 231/97,

takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým vysloví, že byla porušena níže uvedená základní práva stěžovatele a aby zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění.

Stěžovatel je toho názoru, že tím, že v jeho věci nebylo za více než šest roků rozhodnuto a z toho důvodu se nemohl domoci uplatnění svého práva, byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl. 10 a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.

Porušení čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak spatřuje v tom, že byl znevýhodněn zřejmě pro svoji slovenskou národnost.

Uvádí, že soudkyně, která má přidělený jeho spis v době od 13. 8. 1996 do 4. 1. 2001 vyřídila okolo 800 soudních sporů a kdyby byly spisy chronologicky vyřizovány, muselo by dojít k tomu, že soud by v jeho sporu rozhodl ještě před vyhlášením konkursu.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje zákonnost rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Z předložených materiálů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný S., byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 217 400,-- Kč a 17% úrok z prodlení dne 13. 8. 1996 Krajskému obchodnímu soudu v Praze. Dne 8. 10. 1996 vyzval uvedený soud stěžovatele k doplnění podání a dne 5. 5. 1997 vydal dle návrhu stěžovatele platební rozkaz. Dne 26. 5. 1997 proti platebnímu rozkazu podal žalovaný odpor. Dne 3. 10. 1997 vyzval soud stěžovatele, aby se vyjádřil k podanému odporu, což stěžovatel učinil. Dne 11. 8. 1998 sdělil soud stěžovateli, že v jeho právní věci bylo řízení ze zákona přerušeno poté, kdy byl soudem na žalovaného prohlášen konkurz (dne 26. 11. 1997) a žádal stěžovatele o sdělení, zda s ohledem na skutečnost, že jeho pohledávka, která je předmětem sporu, byla přihlášena jako pohledávka v konkurzním řízení, kde bude také s nejvyšší pravděpodobností vypořádána, trvá na podané žalobě, resp. zda nevezme svou žalobu zpět. Stejný dotaz vůči stěžovateli učinil soud ještě 8. 2. 2000 a 2. 7. 2001 a stěžovatel vždy uvedl, že trvá na žalobě. Dne 17. 1. 2000 stěžovatel požádal ministra spravedlnosti, aby přešetřil průtahy v soudním řízení. Z ministerstva spravedlnosti mu bylo odpovězeno dne 7. 2. 2000, že řízení je ze zákona přerušeno v důsledku konkursního řízení na majetek odpůrce, přitom že však byl požádán předseda soudu, aby prověřil plynulost zmíněného řízení s ohledem na stav konkursního řízení a poskytl stěžovateli odpovídající procesní poučení.

Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, se řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, přerušují. V řízení lze pokračovat na návrh správce, popřípadě ostatních účastníků řízení a správce se stává účastníkem řízení místo úpadce.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě tedy stěžovatel jako účastník řízení mohl a může podat návrh na pokračování v řízení, kde by se místo úpadce stal účastníkem řízení správce konkursní podstaty.

Soudce zpravodaj, vycházeje z výše uvedeného, proto musel dospět k závěru, že návrh ústavní stížnosti není důvodný, neboť nebyly vyčerpány všechny prostředky k ochraně práva stěžovatele. Takový návrh ústavní stížnosti je nepřípustný. V této souvislosti soudce zpravodaj odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, viz nález sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavního soudu České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 4. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996, z něhož plyne, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich „jiného zásahu“ je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

K žádosti, aby Ústavní soud zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění, soudce zpravodaj podotýká, jak již bylo shora uvedeno, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR, a ani podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu, o čem má jednat, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.

S ohledem na výše uvedené a vzhledem k úloze Ústavního soudu rozhodovat jen takové případy, kdy se ochrany práv a svobod nelze již domáhat jiným zákonným způsobem, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2002 JUDr. Eliška Wagnerová soudce Ústavního soudu

Usnesení ze dne 13. 5. 2002 (ECLI:CZ:US:2002:1.US.695.01.4)

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P., zastoupeného JUDr. J. K. advokátem, týkající se průtahů v soudním řízení, nezákonných rozhodnutí státních orgánů a neposkytnutí informace v soudním sporu vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 31 Cm 343/98,

takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, která byla doručena Ústavnímu soudu dne 4. 12. 2001 a na výzvu Ústavního soudu doplněna dne 5. 2. 2002, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud přijal rozhodnutí, kterým vysloví, že byla porušena jeho níže uvedená základní práva a zavázal odpovědnou osobu, aby mu zaplatila patřičné finanční zadostiučinění.

Stěžovatel je toho názoru, že tím, že v jeho věci nebylo za více než čtyři roky rozhodnuto a nebyla mu poskytnuta odpovídající informace ohledně chronologie vyřizování soudních spisů, byla porušena Ústava ČR v čl. 4, čl. 10, a čl. 90 a Listina základních práv a svobod v čl. 1, čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 17 odst. 1, čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2.

Při posuzování předmětné ústavní stížnosti Ústavní soud vycházel z již ustálené judikatury, podle které neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, popř. jiného zásahu orgánu veřejné moci, ale zabývá se otázkou, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele (čl. 83 Ústavy ČR).

Ze stěžovatelem předložených písemností Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal návrh na vydání platebního rozkazu, aby žalovaný F. H. byl zavázán zaplatit stěžovateli částku 10 590,-- Kč s 18% úrokem z prodlení dne 10. 4. 1998 Krajskému obchodnímu soudu v Brně. Dne 23. 7. 1998 vyzval uvedený soud stěžovatele k doplnění tohoto podání tím, že uvede správně a úplně své obchodní jméno, v souladu se zápisem v obchodním rejstříku, a dne 24. 8. 1998 vydal platební rozkaz. Dne 11. 9. 1998 podal žalovaný proti platebnímu rozkazu odpor. Dne 3. 2. 1999, v odpovědi na dotaz na stav vyřizování spisu, sdělil soudce stěžovateli, že v současné době mu nemůže podat zprávu, kdy jeho věc bude projednána a rozhodnuta a že žaloby se zásadně vyřizují v návaznosti na den, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení. Dne 17. 1. 2000 stěžovatel požádal ministra spravedlnosti, aby přešetřil průtahy v soudním řízení. Ministerstvo spravedlnosti stěžovateli sdělilo dne 7. 2. 2000, že jeho stížnost na průtahy v soudním řízení byla postoupena k přímému vyřízení předsedovi Krajského obchodního soudu v Brně. Předseda Krajského obchodního soudu dne 15. 2. 2000 stěžovateli sdělil, že nezjistil bezdůvodné průtahy v řízení, že jsou projednávány spory z roku 1998, a nelze proto některé účastníky řízení upřednostňovat jen na základě stížností o průtazích v řízení. Na základě žádosti stěžovatele pak místopředseda Krajského soudu v Brně zaslal stěžovateli dne 16. 3. 2001 přehled o počtu napadených a vyřízených sporů podle jednotlivých měsíců od 1. 4. 1998 jeho zákonným soudcem, jímž byla do 31. 1. 2001 soudkyně JUDr. M. J.Sdělil mu, že od 1. 2. 2001 převzala její obchodní agendu soudkyně V. K., která se bude zabývat jeho věcí, avšak po vyřízení věcí, u kterých bylo soudní řízení zahájeno dříve. Dne 9. 1. 2002 stěžovatel převzal předvolání na jednání u Krajského soudu v Brně na den 5. 2. 2002. Rozhodnutím ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. Nep 545/2002, rozhodl Vrchní soud v Olomouci, že k projednání a rozhodnutí věci je v prvním stupni příslušný okresní soud, a proto bude věc postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Třebíči.

Stěžovatel se především dovolává ochrany svého práva na soudní proces bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Lze sice souhlasit se stěžovatelem, že po vydání platebního rozkazu dne 24. 8. 1998 soud nenařizoval jednání, což zdůvodnil předseda soudu značnou vytížeností soudu, avšak z předložených materiálů je zřejmé, že v současné době již soud začal ve věci stěžovatele jednat. Ústavní soud odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 62/95 Ústavního soudu České republiky: Sbírka nálezů a usnesení – svazek 4. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1996, z něhož plyne, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky. Pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc k přezkumu jejich „jiného zásahu“ je v podstatě nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

K žádosti, aby Ústavní soud zavázal odpovědnou osobu, aby stěžovateli zaplatila patřičné finanční zadostiučinění, je třeba uvést, že Ústavní soud nemá jiné pravomoci, než upravené v čl. 87 Ústavy ČR a ani podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze dovodit jeho oprávnění přikazovat jinému státnímu orgánu o čem má jednat, když má Ústavní soud především kasační pravomoci.

Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle § 43 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. května 2002 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací