Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. G., státního příslušníka Arménské republiky, zastoupeného Mgr. Bagratem Verdiyanem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 7 Azs 133/2020-29, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2020 č. j. 9 A 132/2018-55. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím kasačního soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného výkladu § 66 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění platném do 14. 8. 2017 (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), který odporuje zásadě rovnosti účastníků řízení. Podle názoru stěžovatele k vydání povolení k trvalému pobytu cizinci postačuje splnění podmínky, že v době podání žádosti o pobytové oprávnění byl nezletilým, a další podmínky nebylo třeba zkoumat, neboť zákon spojuje nárok nezletilého na udělení oprávnění k trvalému pobytu pouze na podmínku nezletilosti v době podání žádosti. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, rozhodnutím ze dne 5. 3. 2018 č. j. OAM-14240-44/TP-2016 podle § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců zamítlo žádost stěžovatele o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky pro nesplnění podmínky uvedené v § 66 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018 č. j. MV-39958-4/SO-2018 odvolání stěžovatele zamítla. Městský soud v Praze žalobu stěžovatele zamítl a Nejvyšší správní soud následně zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy, a fungoval jako další "superrevizní" instituce. Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které subjektivní, ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/17, bod 53. nebo Pl. ÚS 26/07, bod 37.). Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních orgánů a správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti nelze označit jako svévolné. Ústavní soud ověřil, že kasační soud rozhodoval nestranně, se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Závěr správních orgánů, který následně aprobovaly i oba správní soudy, že pro posouzení věci je rozhodný skutkový a právní stav ke dni vydání rozhodnutí správního orgánu I. stupně, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický. Nejvyšší správní soud vyřešil spornou otázku v souladu se svou dosavadní judikaturou (rozsudek č. j. 1 As 24/2011-79) i s judikaturou nižších soudů (srov. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 3 A 38/2014-65, publikovaný pod č. 3438/2016 Sb. NSS.). K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelovi garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu