I. ÚS 697/2000

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 27. 11. 2000 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 1959, sp. zn. 15 To 61/59, a rozsudku Lidového soudu trestního v Praze ze dne 19. 1. 1959, sp. zn. 9 T 316/58. Uvedeným rozhodnutím Lidového soudu trestního v Praze byl otec stěžovatelky O. H., který zemřel dne 11. 12. 1985, odsouzen pro trestný čin zkrácení a ohrožení daně podle ust. § 148 odst. 1, 2 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, ztrátě čestných občanských práv na dobu 5 let po odpykání trestu, zákazu činnosti v oboru autoopravářské živnosti na dobu 10 let a k propadnutí veškerého majetku. Po jeho odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Praze rozhodl tak, že snížil uložený trest odnětí svobody na tři roky, přičemž v ostatním zůstal výrok soudu prvního stupně nezměněn.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v této věci adresovala Ministerstvu spravedlnosti ČR podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Ministr spravedlnosti ČR poté podle ust. § 266 odst. 2 trestního řádu a § 30 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci"), podal proti výroku o trestu výše citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze ve prospěch zemřelého O.H. stížnost pro porušení zákona, kterou Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 94/2000, zamítl, když dospěl k závěru, že zákon v daném případě porušen nebyl.

Stěžovatelka je toho názoru, že postupem obecných soudů v trestní věci jejího otce došlo k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a to zejména uložením trestu propadnutí majetku. Soudy podle stěžovatelky postupovaly vůči jejímu otci nepřiměřeně tvrdě a přísně, bez ohledu na všechny polehčující okolnosti a trest propadnutí majetku má prý v dané souvislosti "represivní charakter totalitního režimu z důvodů třídní nenávisti". Stěžovatelka se proto neztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu ČR, který stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na návrh na zahájení řízení před tímto soudem. Ústavní stížnost musí podle ust. § 72 odst. 2 citovaného zákona směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ve zkoumaném případě je nepochybné, že posledním rozhodnutím ve věci bylo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 94/2000, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona, podaná ministrem spravedlnosti České republiky na základě ust. § 30 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci po předchozím podnětu ze strany stěžovatelky. Uvedené skutečnosti si je ostatně sama stěžovatelka zřejmě vědoma, když od data doručení zmíněného rozhodnutí správně odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti a jestliže v odůvodnění stížnosti uvádí, že se domnívá, že Nejvyšší soud ČR pochybil, když stížnost pro porušení zákona zamítl. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace, je však bezvýjimečně vázán petitem, ve kterém musí být vždy napadeno konečné rozhodnutí ve věci. V petitu předmětné ústavní stížnosti se však stěžovatelka domáhala zrušení pouze výše uvedených rozsudků Lidového soudu trestního v Praze a Krajského soudu v Praze z roku 1959, což nepochybně není v kompetenci Ústavního soudu. Konstrukce návrhového žádání (petitu návrhu), vyžaduje obecně od účastníka řízení vždy pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu zamýšlí usilovat o ochranu svého práva, což platí tím spíše v řízení před Ústavním soudem, kde je stěžovatel povinně zastoupen profesionálním právním zástupcem.

Ústavní soud není oprávněn rozhodnout o něčem, co nebylo výslovně navrženo, neboť smí pouze zrušit napadené rozhodnutí, resp. zakázat příslušnému státnímu orgánu v porušování práva pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§ 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti totiž samozřejmě platí jedna ze stěžejních zásad demokratického právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). V daném specifickém případě bylo podle zákona o soudní rehabilitaci vyvoláno řízení před Nejvyšším soudem, který ve věci rozhodl. Stěžovatelka však toto rozhodnutí nenapadla (i když je v rámci odůvodnění ústavní stížnosti podrobila kritice), a požadovala, aby Ústavní soud zrušil rozsudky v trestní věci jejího otce z roku 1959, což však není v jeho pravomoci. Petit je formulován jednoznačně a nevzbuzuje pochybnosti, čeho se stěžovatelka domáhá. Takovému návrhu však nemohl Ústavní soud vyhovět, ani nemohl z vlastní iniciativy podrobit přezkumu i nenapadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, neboť by tím překročil své kompetence.

Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta jako nepřípustná podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. října 2001

Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu