Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Ivany Janů a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR z 26. 11. 2013, č. j. 30 Cdo 2420/2013 - 112 a proti rozsudku Městského soudu v Praze z 1. 3. 2013, č. j. 51 Co 490/2012 - 83, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených napadených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení částky ve výši 203 888 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením, vedeným u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 36/2001 a 27 C 59/2001. Jeho žaloba však byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, který byl potvrzen napadeným rozsudkem městského soudu. Dovolání pak bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, judikaturou Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel se také domnívá, že obecné soudy vycházely z nesprávných výpočtů výše odškodnění a dostatečně nevysvětlily rozdíl ve výši odškodného. V hodnocení průtahů ve věci vedené pod sp. zn. 27 C 59/2001 se obecné soudy podle stěžovatele dopustily ještě dalšího ústavně rozporného závěru. Ten spočívá v extrémním rozporu mezi krácením nároku o 30 % z hlediska "nevýznamu řízení 27 C 59/2001 pro žalobce'' a judikaturou Nejvyššího soudu k otázce vztahu mezi významem věci a případným krácením za nevýznamnost. Dovolací soud dále nevzal úvahu závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455).
4. Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. K citovanému nálezu Ústavního soudu, jehož se stěžovatel dovolává, je třeba upozornit, že se jedná o nález k problematice regulovaného nájemného, který s posuzovaným skutkovým stavem nijak nesouvisí.
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2014
Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu