I. ÚS 700/25

Odůvodnění

1. Ústavními stížnostmi se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a řady dalších základních práv podle Listiny i Úmluvy. Ústavní stížností ze dne 6. 3. 2025 sp. zn. I. ÚS 700/25 stěžovatel brojí proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, spočívajícím zejména v zákazu přiblížení se k vedlejší účastnici a jejímu kontaktování, ústavní stížností ze dne 28. 7. 2025, původně vedenou pod sp. zn. I. ÚS 2169/25, brojí proti rozhodnutí o prodloužení tohoto předběžného opatření. Ústavní soud usnesením ze dne 10. 9. 2025 řízení o obou ústavních stížnostech spojil do řízení dále vedeného pod sp. zn. I. ÚS 700/25.

2. Proti stěžovateli bylo na návrh vedlejší účastnice Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") vydáno napadeným usnesením předběžné opatření podle § 405 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "ZŘS"), spočívající v zákazu setkávání se s vedlejší účastnicí, jejího sledování, obtěžování i dalšího kontaktu, zdržení se vstupu do společných prostor obydlí vedlejší účastnice a jeho bezprostředního okolí a zákazu přiblížení se k vedlejší účastnici na vzdálenost kratší 100 metrů. To bylo založeno na tvrzeném a osvědčeném jednání stěžovatele, který měl vedlejší účastnici, která je jeho bývalou partnerkou, opakovaně různými způsoby kontaktovat, pronásledovat, vyhrožovat jí a fyzicky ji napadat.

3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž zejména zpochybnil správnost skutkových závěrů, z nichž městský soud vycházel. Tvrdil, že stěžovatelka jím manipulovala a záměrně mu v průběhu jejich vztahu lhala nebo zatajovala informace, aby z něj vylákala dary a vlastní majetkový prospěch. V případě, že ji kontaktoval, jednalo se pouze o jeho snahu vyřešit jejich majetkové poměry. Naopak vedlejší účastnice sama dle stěžovatele maří výkon rozhodnutí o předběžném opatření tím, že kontakt s ním vyhledává a čekává na něj před jeho vlastním bydlištěm. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu potvrdil. Konstatoval, že pro rozhodování o předběžném opatření je rozhodný výlučně stav v okamžiku vyhlášení rozhodnutí, v odvolacím řízení proto není možné uplatňovat nové skutečnosti (viz § 75c odst. 4 občanského soudního řádu). S ohledem na judikaturu Ústavního soudu pak krajský soud dále uvedl, že stěžovatel nedoložil nové skutečnosti, na jejichž základě by předběžné opatření zrušil. Rovněž požadavky na jistotu zjištěného skutkového stavu jsou nižší než při rozhodování ve věci samé, neboť jde o dočasnou úpravu právních poměrů stran. Stěžovateli pak zůstává procesní obrana v podobě návrhu na zrušení předběžného opatření nebo účasti v rámci řízení o prodloužení předběžného opatření.

4. Městský i krajský soud ve věci rozhodovaly napadenými usneseními znova, kdy posuzovaly návrh vedlejší účastnice na prodloužení předběžného opatření a následně stěžovatelem podané odvolání proti jeho prodloužení. I po zhodnocení aktualizovaného skutkového stavu přisvědčil městský soud vedlejší účastnici, že je namístě předběžné opatření zachovat. Přestože v době předběžného opatření nedocházelo k jeho porušování ze strany stěžovatele, měl soud za to, že by v budoucnu k nežádoucímu chování mohlo opět docházet. Vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí je totiž dlouhodobě toxický a nezdravý, a přestože její obavy nedosahují vysoké intenzity, je namístě její zvýšená ochrana, neboť je stále nezletilou. Stěžovatel naopak není schopen náhledu na vývoj jeho vztahu s vedlejší účastnicí ani jeho konce. Tyto závěry následně aproboval také krajský soud v odvolacím řízení. Stěžovatel namítal, že městský soud nedodržel dvouměsíční lhůtu pro rozhodnutí a tím pozbyl možnosti návrhu na prodloužení předběžného opatření vyhovět, nenaplnil důkazní standard nutný pro prodloužení předběžného opatření a nekriticky k věci přistoupil pouze v jeho neprospěch. Krajský soud shledal, že skutkové závěry městského soudu byly dostatečné pro prodloužení předběžného opatření, a to po kritickém zhodnocení zejména svědeckých výpovědí na stranách obou účastníků řízení i předložené komunikace mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Dvouměsíční lhůta je pak lhůtou pořádkovou, k jejímu překročení navíc došlo zejména v zájmu stěžovatele, který předložil nové důkazy, s nimiž bylo třeba se vypořádat. S ohledem na to, že v době rozhodování krajského soudu již předběžné opatření zaniklo, odmítl krajský soud odvolání stěžovatele.

5. Proti všem zmiňovaným rozhodnutím podává stěžovatel ústavní stížnost, v níž se domáhá konstatování porušení svých základních práv a zrušení napadených rozhodnutí. Namítá zejména, že reálná situace neodpovídá tomu, jak byl skutkový stav vylíčen vedlejší účastnicí a soudy, a rozhodnutí jsou tak založena na nepravdivém skutkovém posouzení. Dle stěžovatele naopak vedlejší účastnice manipulovala jím, vylákala z něj majetkový prospěch, opakovaně jej slovně napadala, vyhrožovala mu násilím a pronásledovala jej. Krom toho jeho tvrzené jednání nedosahuje intenzity odůvodňující vydání předběžného opatření. Soudy se v průběhu celého řízení nezabývaly důkazy jím předkládanými a tendenčně hodnotily skutkový stav v jeho neprospěch. Ze strany soudů také mělo dojít ke svévolným průtahům v řízení, které následně v řízení o prodloužení předběžného opatření vedly až k nedodržení dvouměsíční lhůty pro rozhodnutí. Ve výroku prvního rozhodnutí městského soudu jsou pak povinnosti uložené neexistující osobě odlišné od stěžovatele, neboť se neshoduje identifikace v roce narození.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

7. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů, ale představuje samostatný soudní orgán zaměřený na ochranu ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není oprávněn provádět instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc, vyplývající z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, spočívá výhradně v přezkumu, zda během řízení nebo v jeho rozhodnutí nebyla porušena ústavně zaručená práva či svobody.

8. Ústavní soud ustáleně judikuje, že k přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních přistupuje maximálně zdrženlivě. Nejsou jimi totiž trvale upravovány práva a povinnosti osob, ani jimi není rozhodováno s konečnou platností v rámci případného sporu. Předběžná opatření tak zpravidla mohou zasáhnout do základních práv pouze v omezené míře, byť zásah nelze zcela vyloučit. Ústavní soud tak hodnotí zejména to, zda bylo předběžné opatření vydáno na základě zákona příslušným orgánem a není zjevně projevem svévole nebo libovůle, případně zda došlo v řízení o něm k významnému porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. usnesení ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. II. ÚS 1885/25, bod 10, nebo nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 a tam citovaná judikatura).

9. Stěžovatel nezpochybňuje naplnění prvních dvou kritérií, tedy zákonný podklad a rozhodování příslušným orgánem. Námitky stěžovatele lze chápat jako směřující proti tvrzené svévoli soudu a porušení zásad spravedlivého procesu v průběhu řízení.

10. Co se týče posouzení napadených rozhodnutí pohledem zákazu svévole, tato rozhodnutí v omezeném rámci přezkumu ústavnosti obstojí. Z rozhodnutí je patrné, z jakých důvodů měly soudy za to, že je namístě uložit předběžné opatření, případně je prodloužit, přičemž odkazovaly na odbornou literaturu i ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Soudům lze dát zapravdu, že hodnocení skutkového stavu v řízení o předběžných opatřeních je omezené a nesměřuje bez dalšího ke zjištění úplného skutkového stavu. Pro rozhodnutí o předběžném opatření je vyžadována nižší míra důkazního standardu, neboť jde pouze o prozatímní úpravu poměrů mezi účastníky řízení (k tomu viz JIRSA, J. a HAVLÍČEK, K., ed. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha II (zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Praha: Wolters Kluwer, 2023, k § 405).

11. Skutečnosti tvrzené a prokázané vedlejší účastnicí městskému soudu dostačovaly k vydání předběžného opatření, přičemž tento postup byl dostatečně odůvodněn. Krajský soud poté správně hodnotil vydání předběžného opatření výlučně v kontextu skutkového stavu k okamžiku jeho vyhlášení (v souladu s § 75c odst. 4 občanského soudního řádu). Zásady spravedlivého procesu vyžadují, aby byla v řízení chráněna rovněž práva toho, proti komu předběžné opatření směřuje, nikoli však v takové míře, aby byl jeho účel zcela zmařen (viz např. nález ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 3193/24, bod 41). Těmto požadavkům městský i krajský soud dostály v řízení o vydání předběžného opatření, neboť se se stěžovatelovými tvrzeními dostatečně vypořádaly a vysvětlily, proč se přiklonily ke skutkové verzi předložené vedlejší účastnicí. Odvolací soud přitom nemůže hodnotit zjištěný skutkový stav, to náleží toliko soudu prvního stupně. Odvolací soud může přezkoumávat pouze právní hodnocení věci a to, zda koresponduje se zjištěným skutkovým stavem, jak krajský soud ostatně provedl.

12. Obdobně tomu bylo také v řízení o prodloužení předběžného opatření. V něm se již neuplatní pravidlo dle § 75c odst. 4 občanského soudního řádu a zákaz novot, naopak je povinností soudu zkoumat, zda relevantní skutečnosti nadále odůvodňují trvání předběžného opatření a s ním spojeného omezení práv toho, proti němuž směřuje (§ 411 odst. 2 ZŘS). I v tomto případě však městský i krajský soud odůvodnily, proč je namístě trvání předběžného opatření zachovat, zejména s přihlédnutím k věku a zranitelnosti vedlejší účastnice a celkové dynamiky vztahu mezi ní a stěžovatelem. Tomuto závěru pak přispívá rovněž to, jakým způsobem se stěžovatel o vedlejší účastnici vyjadřuje mimo jiné i v podáních soudům, kdy uvádí ničím nepodložené urážlivé výroky o jejím způsobu života a zdravotním stavu. Hodnotily přitom důkazy předložené jak vedlejší účastnicí, tak stěžovatelem, přičemž toto hodnocení se nevymyká standardům spravedlivého procesu a nelze jim z ústavněprávního pohledu ničeho vytknout.

13. Pochybení pak Ústavní soud neshledal ani v procesním postupu soudů. Nenařídily-li soudy jednání v řízení o předběžném opatření ani v řízení o odvolání proti němu, postupovaly v souladu se zákonem. Podle § 404 ZŘS je v řízení o vydání předběžného opatření rozhodováno bez jednání (zejména z důvodu rychlosti a efektivity rozhodování), ve vztahu k odvolání proti němu pak podle § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu soud zásadně jednání nekoná. Ve vztahu k namítané neexistenci osoby, jíž jsou předběžným opatřením ukládány povinnosti a omezení, neboť je nesprávně identifikována rokem narození, Ústavní soud uvádí, že jde o zjevnou písařskou nesprávnost a z rozhodnutí je zcela patrné, že míří právě proti stěžovateli. Tohoto nutného závěru si pak musel být vědom i sám stěžovatel, neboť se předběžným opatřením řídil a jeho výkon v zásadě nemařil, bez ohledu na jeho tvrzení o tom, že tak činil ze své vlastní vůle.

14. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2025

Tomáš Langášek v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatel domáhá přezkumu usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 280/2024-59 ze dne 19. prosince 2024 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 62 Nc 5006/2024-11 ze dne 14. listopadu 2024, jimiž došlo k nařízení předběžného opatření, a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 70 Co 95/2025-147 ze dne 22. května 2025 a usnesení Městského soudu v Brně č. j. 62 Nc 5102/2024-53 ze dne 24. února 2025, jimiž došlo k prodloužení doby trvání tohoto předběžného opatření.

2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.

3. Stěžovatel ústavními stížnostmi napadá na sebe navazující rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, která se týkají nařízení a následně prodloužení předběžného opatření podle § 400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Vycházejí ze stejného skutkového základu a týkají se týchž účastníků řízení. Stěžovatel je zastoupen stejnou právní zástupkyní a rozvíjí obdobný okruh námitek. Na základě těchto zjištění z důvodu hospodárnosti a efektivity spojil Ústavní soud ve výroku uvedené věci podle shora citovaných zákonných ustanovení ke společnému řízení.

4. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2025 č. Org. 01/25 je soudkyní zpravodajkou u spojených věcí soudkyně Dita Řepková, neboť jí byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. I. ÚS 700/25. Pod touto spisovou značkou bude v řízení i nadále pokračováno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2025

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu