Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 26. 10. 2011, čj. 59 Co 259/2011 - 288, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozsudku, vydaného v řízení o zvýšení výživného a úpravu styku s nezletilým. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena její základní práva a také základní práva jejího nezletilého syna, zakotvená v čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 3 odst. 1, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem soudů při určení výše výživného pro jejího nezletilého syna. Podle stěžovatelky se obecné soudy obou stupňů při rozhodování o výši výživného nevypořádaly se skutečnými příjmy otce. Své tvrzení v ústavní stížnosti dokládá udáním jeho dalších příjmů, získaných především z vlastnictví koní, které otec nezletilého údajně oficiálně nevykazuje. Odvolací soud se, podle stěžovatelky, nevypořádal s jejími návrhy na doplnění dokazování. Obecné soudy obou stupňů tak rezignovaly na zásadu oficiality v řízení, kde je na prvním místě zájem nezletilého dítěte. V rozhodování obecných soudů stěžovatelka spatřuje též porušení zásady rovnosti účastníků řízení v tom smyslu, že zatímco její příjmovou stránku obecné soudy důkladně prošetřily, příjmovou stránku otce bagatelizovaly.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a není jeho úkolem zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není žádnou další superrevizní instancí v systému obecných soudů, který by snad měl napravovat stěžovatelkou tvrzené pochybení, tedy přepočítávat výši výživného, stanoveného obecnými soudy pro její nezletilé dítě. Účelem řízení o ústavní stížnosti není totiž nahrazovat chybějící možnost přezkumu rodinně-právních věcí v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem ČR. Stěžovatelka svá tvrzení o dalších příjmech otce nezletilého uplatnila již v odvolacím řízení a odvolací soud se jimi relevantně zabýval. Důsledně postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o rodině a občanského soudního řádu. Své závěry řádně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozsudkem odvolacího soudu došlo k tvrzenému zásahu do základních práv. Otázka, zda otec vlastní více koní, než kolik má řádně zaregistrováno, jakož i další udání stěžovatelky o jeho možných příjmech, postrádají jakoukoli ústavněprávní relevanci a Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by přehodnocoval závěry odvolacího soudu, který se těmito skutečnostmi zabýval. Není tedy účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené, za situace, kdy se jimi odvolací soud již zabýval.
Ústavní stížnost je tedy zjevně neopodstatněná. Proto ji Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu