ÚS 715/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. H., zastoupeného advokátem P. Z., prom. práv., proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č. j. FŘ-4595/14/00, ze dne 6. 10. 2000, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 12. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, č. j. FŘ-4595/14/00, ze dne 6. 10. 2000. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o přezkoumání platebního výměru dle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Platebním výměrem ze dne 10. 8. 1999 vyměřil správce daně stěžovateli daň z převodu nemovitostí podle zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Proti uvedenému platebnímu výměru podal stěžovatel řádný opravný prostředek opožděně a tak platební výměr nabyl právní moci. Stěžovatel tedy napadl platební výměr mimořádným opravným prostředkem podle výše cit. ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Ve své žádosti o přezkoumání namítal, že se na něj vztahovalo osvobození od daně darovací a daně z převodu nemovitostí pro vklady, vložené podle zvláštního zákona do obchodních společností dle § 20 odst. 6 písm. e) zákona č. 357/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutím finančního ředitelství byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 11 odst. 1 a odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval rovněž otázkou její příslušnosti.
Jak vyplývá z ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Ústavní soud se již v několika svých rozhodnutích vyslovil k otázce soudní přezkoumatelnosti rozhodnutí dle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tak např. ve svém nálezu, sp. zn. II. ÚS 94/96 (publikován ve Sb. n. u. ÚS, sv. 9, č. 118), uvedl, že "k otázce, zda rozhodnutí podle § 55b zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, jímž je rozhodnutí po přezkoumání potvrzeno, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví ve smyslu § 244 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), vychází Ústavní soud z toho, že nejde o pouhé procesní rozhodnutí dle § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., ale o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech. Toto rozhodnutí má tedy hmotněprávní účinek." Z výše uvedených důvodů považuje Ústavní soud rozhodnutí o přezkoumávání rozhodnutí dle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (které svou podstatou věcně představuje zamítnutí návrhu na povolení přezkoumání rozhodnutí), za rozhodnutí meritorní ve smyslu § 244 a násl. o. s. ř. Rozhodnutím podle § 55b cit. zákona se po provedeném přezkoumání rozhoduje o tom, zda přezkoumávané rozhodnutí je či není v rozporu s právními předpisy, zda se zakládá na podstatných vadách řízení a okolnosti nasvědčují tomu, že došlo či nedošlo ke stanovení daně v nesprávné výši. Tím se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech daňového subjektu. Takové rozhodnutí je způsobilé zasáhnout do oblasti hmotněprávní tím, že konstatuje konečným způsobem neoprávněnost tvrzeného nároku.
Nejde tedy o pouhé procesní rozhodnutí a z tohoto důvodu není žádný zákonný důvod, který by bránil podání žaloby proti tomuto ozhodnutí v rámci správního soudnictví. Opačný postup by byl v rozporu s konstrukcí mimořádných opravných prostředků dle zákona o správě daní a poplatků a ve svých důsledcích by znamenal denegatio iustitiae v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Protože tedy stěžovatel nevyužil k nápravě cestu správní žaloby a tím nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 20. prosince 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu