Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. H., zastoupeného JUDr. Lukášem Martínkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3645/2020, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 28 Co 121/2020, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 39 C 255/2018, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 28 Co 121/2020, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 39 C 255/2018, jímž byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že žalovaný není vlastníkem blíže určených nemovitostí v Praze, a že tento rozsudek nahrazuje výrok rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 24. 6. 2009, č. j. PÚ 3626/92/1, jímž dále byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je na základě restitučního titulu daném dle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, vlastníkem sporných pozemků. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena extrémním rozporem mezi předloženými důkazy a jejich skutkovými zjištěními. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle jeho názoru nepřezkoumatelná. Obecné soudy nepřipustily výslech stěžovatelem navrženého svědka. Závěrem stěžovatel zpochybnil též otázku nákladů řízení.
Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti nepřípustná.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, aniž by řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Z předloženého dovolání Ústavní soud zjistil, že toto bylo podáno pouze formálně, aniž stěžovatel naplnil základní předpoklady přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady. Tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu není z ústavně právního hlediska co vytknout.
V případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu) nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, vyhlášené ve Sbírce zákonů jako sdělení Ústavního soudu č. 460/2017 Sb.).
Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost dílem dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2021
Tomáš Lichovník předseda senátu