Plný text
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 5 Tdo 602/2004, t a k t o :
Ústavní stížnost se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 9. 2. 2005, se Ing. M. B. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. 3 To 132/2003, a rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 34 T 1/2003, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat pokus trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle § 8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k § 148 odst. 1, 3 TrZ, ve znění zákona č. 152/1995 Sb. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu, pro který byl stěžovatel stíhán. Proto zrušil jejich rozhodnutí a současně zrušil i další rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k tomu, že k nesprávnému právnímu posouzení skutku došlo již v řízení před krajským soudem, přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti napadá postup Nejvyššího soudu ČR při rozhodování o dovolání, které podalo v jeho neprospěch Nejvyšší státní zastupitelství z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tvrzení stěžovatele Nejvyšší soud ČR při rozhodování o dovolání překročil své pravomoci stanovené mu zákonem. Dovolání je určeno výlučně k nápravě nejzávažnějších právních vad, nikoli vad skutkových. Avšak v dané věci se Nejvyšší soud ČR zabýval skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a soudu odvolacího a pokusil se vytvořit skutkový stav odlišný od zjištění obecných soudů v předcházejícím řízení, což je nepřípustné. Tímto způsobem se údajně snažil uměle vytvořit dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) TrŘ. Jedná se o závažné porušení procesních předpisů, které má vliv na zákonnost celého procesu a porušuje tím právo na spravedlivý proces a právo být stíhán způsobem, který stanoví zákon. Charakter vad v postupu Nejvyššího soudu ČR, absence snahy po objektivním posouzení věci, vzbuzuje dojem, že se jedná o účelové rozhodnutí ve vazbě na jiné trestní stíhání související s předmětem trestné věci.
Předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Vzhledem k principu subsidiarity se musí Ústavní soud ve své činnosti řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Jeho zásah připadá v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti, v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci, již není možná. Jinými slovy řečeno, nejprve musí proběhnout celé řízení až do stadia konečného pravomocného rozhodnutí obecných soudů, a teprve poté se otevírá cesta k eventuelnímu podání ústavní stížnosti. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že v daném případě je ústavní stížnost stěžovatele, podaná proti usnesení Nejvyššího soudu ČR o dovolání, kterým bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena zpět k novému projednání a rozhodnutí, návrhem předčasným, a tudíž nepřípustným [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud se zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Avšak naplnění žádné z podmínek uvedených v označeném ustanovení v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. František Duchoň soudce Ústavního soudu