Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. P., zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 1. 2008, čj. 59 Co 265/2007 - 191, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku, jímž Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále též "odvolací soud"), změnil, k odvolání stěžovatele, rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. 1. 2007, čj. P 133/2006 - 86, ve výroku o výši výživného, placeného stěžovatelem na jeho dva nezletilé syny. Stěžovatel toto rozhodnutí zpochybnil tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených spisů Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem odvolacího soudu při určení výše výživného pro nezletilé děti stěžovatele. Stěžovatel zmíněnému rozsudku vytkl, že se nevypořádal se všemi jeho námitkami a trpí takovými vadami, jako je nepřezkoumatelnost, nedostatek důvodů, porušení zásady dvouinstančnosti řízení a rozpor s ustanovením § 85 odst. 2 a § 96 odst. 1 zákona o rodině.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě napadeného rozhodnutí. Ústavní soud není další běžnou instancí v systému obecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, str. 123). V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro určení výživného, stanovená v ustanovení § 96 zákona o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých individuálních případech. Není a nemůže být v pravomoci Ústavního soudu detailně přezkoumávat závěry obecných soudů, na základě kterých stanovily výživné. Stěžovatelova argumentace odkazující na judikaturu Ústavního soudu, podle které "právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními či z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají", není v předmětné věci na místě. Krajský soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami občanského soudního řádu i ustanoveními zákona o rodině a svůj závěr řádným způsobem odůvodnil. Z jeho strany tedy nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Totéž platí i o jeho námitce o porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny ani čl. 6 Úmluvy o právech dítěte. Proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2008
Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu