Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele AEROKLUB Rakovník, občanské sdružení, se sídlem [adresa] zastoupeného JUDr. Hanou Hrubešovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudkům Okresního soudu v Rakovníku ze dne 27. 2. 2006, čj. 4 C 220/2005 - 116, a Krajského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2006, čj. 31 Co 299/2006 -148, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou včas a řádně brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů. Nejprve shrnul skutkový a právní průběh své věci, v níž jde o spor mezi stěžovatelem jako žalovaným a žalobcem M. K., o 200.000,-- Kč, z titulu ústně uzavřené smlouvy o půjčce. Stěžovatel podrobně polemizuje se skutkovými zjištěními obecných soudů. Namítá, že nedostatečně zjistily skutkový stav věci a z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu pak učinily nesprávné právní závěry. Dovolání stěžovatel nepodal, protože podle jeho názoru nejsou pro jeho podání zákonné důvody, v prvé řadě otázka po právní stránce zásadního významu. Stěžovatel dovodil, že v řízení bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Jak ovšem Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 OSŘ), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy ČR. Naopak v případě, kdy obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 257 a násl. a konstantní judikatura). Případ, který je předmětem této ústavní stížnosti, představuje v podstatě problém pouze po stránce skutkové. Ústavní soud v rozhodnutích, napadených touto ústavní stížností, neshledal ani extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, ani to, že by k závěrům, k nimž obecné soudy došly, nebylo možno v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí dojít. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace, zjištěné uvedeným postupem, vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud ve věci dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2006
František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu