Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem v [adresa] směřující proti rozhodnutí Pozemkového fondu ČR ze dne 11. 6. 2003, zn. PF 4382/03, spojené s návrhem na zrušení ust. § 7 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění účinném od 25. 7. 2001 do 5. 8. 2003, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se odkazem na ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") domáhal projednání ústavní stížnosti směřující proti svrchu uvedenému rozhodnutí Pozemkového fondu ČR, které sice napadl dne 2. 12. 2003 správní žalobou, avšak v řízení o ní (podle tvrzení stěžovatele) dochází ke značným průtahům, a stěžovateli může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatel hrozící újmu nijak blíže nepopsal. Stěžovatel tvrdil, že Pozemkový fond ČR vydáním napadeného rozhodnutí porušil jeho základní práva, garantovaná čl. 1, 2, 3, 4, 26 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1, 2, 4, 95 a 96 Ústavy ČR. K takto pojaté ústavní stížnosti stěžovatel připojil i návrh na zrušení ust. § 7 odst. 6 zákona č. 95/1999 Sb., ve "znění po novele č. 253/2001 Sb. od 25. 7. 2001 do 6. 8. 2003".
Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany práv jednotlivce.
Ústavní stížnost je zásadně přípustná k projednání Ústavním soudem až poté, kdy stěžovatel vyčerpá všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv jednotlivců, a teprve není-li zjednána náprava v rámci obecného soudnictví, vstupuje na scénu Ústavní soud přezkoumávající postup soudů toliko z hlediska zachování ústavnosti
Stěžovatel se domáhal připuštění ústavní stížnosti opíraje se o ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, podle kterého: "Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce [tj. povinnost vyčerpání všech procesních prostředků], jestliže v řízení o podaném opravném prostředku podle odstavce 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.". Avšak ze systematického výkladu tohoto ustanovení vyplývá, že takovým opravným prostředkem není ve správních věcech správní žaloba, ale až (eventuelně) následně podaný opravný prostředek napadající rozhodnutí správního soudu. Tedy průtahy, o nichž hovoří citované ustanovení, nejsou průtahy vzniklými v řízení u soudu prvního stupně, nýbrž se myslí průtahy v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Pro aplikaci ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu nebyly dány zákonné podmínky, neboť stěžovatel se domáhal připuštění ústavní stížnosti odkazem na průtahy v řízení o správní žalobě.
Na okraj Ústavní osud dodává, že rozborem zákona č. 95/1999 Sb. a ústavními mezemi aplikační praxe Pozemkového fondu ČR se již zabýval např. v nálezu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, "Sb. n. u.", sv. 32, str. 303 nebo na www.judikatura.cz). Pro úplnost Ústavní soud též konstatuje, že napadené rozhodnutí bylo sice Pozemkovým fondem označeno jako sdělení, ale z jeho textu plyne, že jeho obsahem bylo zamítnutí stěžovatelovy žádosti orgánem veřejné moci. Nebylo-li zamítnutí takové stěžovatelovy žádosti oznámeno jinak než tímto sdělením, je patrně třeba takové sdělení považovat za rozhodnutí přezkoumatelné ve správním soudnictví (srov. i usnesení ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02 in Sb. n. u., sv. 27, str. 337 nebo www.judikatura.cz). Ústavní soud rovněž podotýká, že i když by se přihlédlo ke všem kritériím rozhodným pro posouzení průtahů řízení (jednání stěžovatele, složitost věci a postup soudu), jeví se tříletá doba projednání správní žaloby jen obtížně akceptovatelnou z hlediska práva na spravedlivý proces. Nicméně nelze přehlédnout, že stěžovatel má k dispozici právní prostředek ke stanovení lhůty pro provedení úkonu krajským soudu a měl by jej proto aktivně využít.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel se domáhal i zrušení části zákona č. 95/1999 Sb., avšak tento návrh podle konstantní judikatury Ústavního soudu ČR sdílí osud ústavní stížnosti, a musel být rovněž odmítnut.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 30. listopadu 2006 Eliška Wagnerová soudce zpravodaj