Ústavní soud rozhodl dne 24. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera ve věci navrhovatele Ing. R. F., zastoupeného JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2012 č. j. 23 Cdo 782/2010-358, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. října 2009 č. j. 6 Cmo 250/2009-315 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. května 2009 č. j. 48 Cm 21/2001-253, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Navrhovatel se cestou ústavní stížnosti domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčen v právu zakotveném v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na své námitky, sdělené v řízení před Krajským soudem v Praze i v odvolání proti jeho rozsudku, jímž jej označený soud zavázal, zaplatit žalobci částku 2 302 731,90 Kč s přísl. a 193 650 Kč na nákladech řízení, na své přesvědčení, že se těmito nezabýval ani Vrchní soud v Praze, zejména pak námitkou, týkající se smluv o postoupení pohledávek, které on považuje za absolutně neplatné či neexistující. Dále uvedl, že soudy k jeho tvrzením či předloženým důkazům nepřihlížely, zásadní rozpory v argumentaci ignorovaly, ani v odůvodnění se s nimi nevypořádaly. Neučinil tak ani Nejvyšší soud, který dovolání, podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, odmítl.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu ústavní stížností napadených rozhodnutí, zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Nejvyšší soud s poukazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 2 302 731,90 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení ve výši 193 650 Kč, opodstatněně konstatoval, že napadené rozhodnutí neřešilo otázku zásadního právního významu a že dovolání není tedy přípustné - proto je důvodně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) obč. soudního řádu odmítl. Vrchní soud v Praze přezkoumal rozsudek Krajského soudu v Praze v souladu s § 212 a násl. občanského soudního řádu a důvodně rozhodl tak, jak v jeho výrocích uvedeno. V odůvodnění rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jež se týkaly hodnocení smluv o postoupení pohledávek, jakož i hodnocení důkazů, na základě nichž zavázal žalovaného k plnění v celkové výši 2 302 731,90 Kč s příslušenstvím. Poněvadž stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil stejné námitky, jako v odvolacím řízení, a s těmito se soud druhé stupně v celém rozsahu vypořádal, lze na odůvodnění jeho rozsudku odkázat.
Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2013
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu