Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. R., zastoupeného JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 10 Co 657/2010-443, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny - domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2013 č. j. 10 Co 657/2010-443 byl ve věci samé ve vztahu ke stěžovateli částečně změněn (v rozsahu částky 6 814 Kč) a částečně potvrzen (v částce 32 986 Kč) rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 4. 6. 2010 č. j. 12 C 1628/2003-336. Žaloba o zaplacení částky z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání spoluvlastnického podílu žalobce (stěžovatele) na pozemcích v kat. úz. Kněžice u Podbořan a Krásný Dvůr žalovaným (soukromě hospodařícím zemědělcem a též podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí) byla rozhodnutími obecných soudů v plném rozsahu zamítnuta. 3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nedostatky skutkového stavu a právního posouzení věci obecnými soudy. Odvolací soud neprovedl navrhované listinné důkazy prokazující pronájem společných zemědělských pozemků, kterými by byla vyloučena věrohodnost důkazních prostředků o neužívání nemovitostí stranou žalovanou. Stěžovatel rovněž namítal nepravdivost a rozpory v rámci výpovědi svědka Ing. L. V., mezi nímž a žalovaným mělo dojít k výměně zemědělské půdy. Nesouhlasil ani s právním posouzením soudů v otázce částečného promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení a s hodnocením pasivní věcné legitimace odvolacím soudem.
Právní posouzení
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
5. Obecné soudy vyšly ze skutkových zjištění a právní závěry o nároku na vydání bezdůvodného obohacení vyložily v odůvodnění napadených rozhodnutí, která nelze označit za formalistická, neodůvodněná nebo rozporná s obecnými zásadami spravedlnosti. Soudy se při rozhodování vypořádaly s nárokem na náhradu za užívání spoluvlastnického podílu na zemědělských pozemcích. Závěry jimi vyslovené nemají excesivní povahu s následkem výrazného porušení vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, které by pro Ústavní soud založilo oprávnění k provedení zásahu. Obecné soudy se procesním postupem a zamítnutím žaloby stěžovatele nedopustily pochybení dosahujícího ústavněprávní intenzity. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu a s výsledkem řízení nemohl bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv.
6. Z výše řečených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2015
Ludvík David, v. r. předseda senátu