Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky MOSTECKÁ BYTOVÁ, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem [adresa] proti nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 11 C 257/2012, za účasti Okresního soudu v Mostě, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil nákladový výrok v rozsudku obecného soudu, kterým byla v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení stěžovatelce přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Obecný soud uvedl, že stěžovatelka v daném řízení byla úspěšná, proto má podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci však spatřoval okolnosti typické pro hromadně zpracované žaloby, kdy náklady na právní zastoupení nejsou přiměřenými a účelně vynaloženými. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její základní práva. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítala, že soud rozhodl o nákladech řízení v rozporu s právní úpravou a principem přiměřenosti.
Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť se jednalo o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Nad rámec uvedeného Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka podala k dnešnímu dni již několik desítek ústavních stížností, které se týkaly a týkají otázky výše náhrady nákladů řízení ve věcech, které vedla před obecnými soudy. Tyto ústavní stížnosti stěžovatelky vykazují po právní i věcné stránce shodné rozhodné rysy a byly již Ústavním soudem opakovaně posouzeny. Ústavní soud se ani v nyní předložené věci nemá důvodu odchylovat od svých závěrů, neboť neshledává v úvahách obecného soudu protiústavnost. Pro podrobné odůvodnění lze pro stručnost odkázat na předešlá rozhodnutí, zvláště na nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012, a dále na nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012. Dále Ústavní soud považuje za nezbytné zdůraznit, že § 61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu umožňuje tomu, kdo mj. hrubě ztěžuje postup řízení uložit usnesením pořádkovou pokutu do výše 100 000 Kč. Stěžovatelka podala již několik desítek typově shodných ústavních stížností, přičemž z jejich charakteru lze dovodit, že další vyšší počet obdobných sporů před obecnými soudy v současnosti ještě vede. Lze přitom očekávat, že valná většina z nich bude obecnými soudy posouzena po procesní stránce v otázce náhrady nákladů řízení shodně jako v usneseních, která byla dosud předmětem ústavních stížností. Naznačený postup stěžovatelky tak může zatížit Ústavní soud při jeho rozhodovací činnosti, může mít vliv na délku řízení před Ústavním soudem a tudíž i na efektivitu ochrany základních práv stěžovatelů a principů právního státu obecně. Ústavní soud považuje za nepochybné, že podávání shora vymezených typově shodných ústavních stížností non lege artis bez vážného úmyslu ochrany subjektivního ústavního práva a bez reálné šance dosáhnout při nezměněných skutkových a právních podmínkách změny judikatury [nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012; nález sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012], a to ústavních stížností v počtu ve vyšších řádech stovek až tisíců, bude možno kvalifikovat jako frivolní návrhy, jejichž jediným cílem je hrubě ztížit postup řízení před Ústavním soudem ve smyslu citovaného § 61 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na zásadu subsidiarity uplatnění zákonem předvídané sankce (pokuty do výše 100 000 Kč) je výše uvedené napomenutím stěžovatelce a jejímu právnímu zástupci pro případ stejného postupu (pokračující podávání stovek typově shodných ústavních stížností) v budoucnu. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2013
Ivana Janů, v.r. předsedkyně senátu