Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti R. B. a D. D., zastoupených Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 176/2019-519 ze dne 17. 10. 2019 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výrocích pod body II a III, jimiž mělo být porušeno zejména jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se podaným návrhem zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovými prostředky se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Požadavek vyčerpat "všechny procesní prostředky" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom není splněn již tím, že řízení o těchto prostředcích (zde o dovolání) je zahájeno; zahrnuje logicky i povinnost "vyčerpat" ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, případně i řízení, které má být vedeno posléze, vydal-li dovolací soud rozhodnutí kasační a věc vrátil nižšímu soudu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž po pravomocném skončení věci posuzuje, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí i tehdy, jestliže stěžovatelé v dané věci podali dovolání, čímž zahájili dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím i způsobilostí dosíci obdobné nápravy, kterou stěžovatelé sledují současně podanou ústavní stížností proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Mají-li tedy stěžovatelé za to, že k porušení jejich základního práva došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podali dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle § 237 občanského soudního řádu, pak je s ohledem na zmíněné oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení (případně o nákladech řízení nově rozhodnout) takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon stěžovatelům poskytuje k ochraně jejich práv (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), právě i ve vztahu k nákladových výrokům. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné. Jak ostatně již Ústavní soud dal najevo v řadě svých rozhodnutí, ukáže-li se však posléze, že dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo shledáno nepřípustným z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, Ústavní soud nově podanou ústavní stížnost v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu projedná, neboť není přijatelné, aby (zjednodušeně řečeno) prvotní ústavní stížnost odmítl jako "předčasnou" a následnou pak jako "opožděnou". Z odmítnutého dovolání mohou vyvstat nepříznivé důsledky jen v případě, že podat dovolání bylo obligatorní (aby bylo vyhověno požadavku zakotvenému v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), avšak stěžovatel tak učinil procesně vadně (kupř. opožděně), což je nutno postavit naroveň situaci, kdy dovolání nepodal vůbec (srov. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 2016/13 nebo sp. zn. III. ÚS 941/19). S ohledem na řečené tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2020
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj