Ústavní soud rozhodl dne 23. dubna 2013 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. H., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 325/2012-102 ze dne 9. listopadu 2012, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 5 C 131/2008-46 ze dne 26. srpna 2009, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 5 C 131/2008-78 ze dne 23. ledna 2012, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení základních práv zaručovaných čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o jeho žalobě pro zmatečnost. V důvodech ústavní stížnosti, v podstatě, obdobně jako v žalobě pro zmatečnost, namítá, že rozhodnutí, jež napadl žalobou pro zmatečnost, vůbec neměla být vydána, neboť řízení jejich vydání předcházející trpělo podstatnou vadou, když proběhlo, aniž ve věci byl podán návrh na zahájení řízení. Z těchto, v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů, navrhl zrušení v záhlaví označených rozhodnutí současně se zrušením dále označených rozhodnutí obecných soudů, jež byla žalobou pro zmatečnost napadena.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především připomíná svou dřívější judikaturu, v níž dal najevo, že není povolán k přezkumu interpretace a aplikace jednoduchého práva, nejde-li o extrémní excesy přesahující pod aspektem zákazu svévole do ústavněprávní roviny (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 126/04, III. ÚS 303/04, II. ÚS 539/02, IV. ÚS 221/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Takový stav v posuzované věci zjištěn nebyl. Ústavní soud považuje podrobné zdůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, odkazující na v předcházejícím řízení žalobkyní udělenou procesní plnou moc svému zástupci a reagující tak v podstatě i na námitky ústavní stížnosti, za zcela přesvědčivé, nevykazující prvky libovůle, pročež lze na ně zcela odkázat. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, a proto byla ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2013
Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu