Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti obce Bulhary, sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. března 2026 č. j. 7 As 210/2025-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem [adresa] Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Základem posuzovaného případu je spor ohledně zařazení konkrétních pozemků v katastrálním území obce Bulhary do Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále jen "CHKO Soutok").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že správní orgány nevyhověly stěžovatelčiným námitkám. Stěžovatelka se proti jejich rozhodnutím bránila ve správním soudnictví. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") její žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud poté napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím porušil její ústavně zaručená práva. Stížnostní argumentaci lze stručně shrnout tak, že stěžovatelka rozporuje vyhlášení CHKO Soutok ze strany vlády. Označuje jej za svévolné, disproporcionální, rozporné se zákonem, s požadavkem na přednost smluvní ochrany, s rozsahem zmocnění ve smyslu čl. 78 odst. 1 Ústavy, s právem vlastnit majetek, s právem podnikat a konečně s právem na soudní ochranu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ačkoliv je ústavní stížnost jako taková formálně přípustná, neobsahuje jedinou materiálně přípustnou námitku.
6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že kromě formálního vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), body 17-18; nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885), bod 17].
7. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti vyhlášení CHKO Soutok. V kasační stížnosti však podle napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (body 3 a 8) uplatnila jedinou námitku - namítla výlučně procesní pochybení městského soudu, které spatřovala v tom, že ona ani její právní zástupce nebyli vyrozuměni o termínu jednání, při němž mělo dojít k projednání věci a vyhlášení rozsudku. Z toho dovozovala, že nebyly splněny podmínky pro projednání věci a vydání napadeného rozsudku. Proti takovému shrnutí kasační stížnosti ze strany Nejvyššího správního soudu přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti nic nenamítla.
8. Již ze srovnání předchozího odstavce a stručného shrnutí obsahu stěžovatelčiny ústavní stížnosti v bodě 3 výše je zřejmé, že ústavní stížnost se zcela míjí s otázkami, které stěžovatelka učinila spornými v řízení před Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud proto námitky obsažené v ústavní stížnosti ve shodě s principem subsidiarity považuje za materiálně nepřípustné. Postup, kdy si stěžovatelé ponechávají určitý argument až pro řízení před Ústavním soudem, pro případ, že by se svou věcí u obecných soudů neuspěli, nelze připustit.
9. Posuzovaná ústavní stížnost tedy neobsahuje jedinou námitku, kterou by stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti a která by tak byla materiálně přípustná. Netvrdí přitom, že by jí cokoliv bránilo v uplatnění takové námitky v kasační stížnosti. P. Ú. soudu nezbylo než stěžovatelčinu ústavní stížnosti vyhodnotit jako zjevně neopodstatněnou (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2582/19 ze dne 6. 9. 2019 či usnesení sp. zn. III. ÚS 102/21 ze dne 11. 5. 2021).
10. S ohledem na to Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu