Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti P. P., zastoupeného Mgr. Jiřím Bobkem, advokátem se sídlem [adresa] Liberec, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 13. 1. 2009 č. j. 6 T 303/2008-441, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 5. 3. 2009 č. j. 55 To 105/2009-480, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal z důvodů podrobně v ústavní stížnosti vylíčených zrušení shora uvedených rozhodnutí vydaných v jeho trestní věci.
Obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno ji odmítnout. Ústavnímu soudu došel v reakci na jeho výzvu o zaslání spisu (v souvislosti s ústavní stížností stěžovatele) přípis od Okresního soudu v Liberci, dle kterého "je ve věci podáno dovolání". Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud i dne 26. 5. 2009 dotazem u trestněprávního oddělení Okresního soudu v Liberci, které mu sdělilo, že stěžovatel podal skutečně ve své věci dovolání, a že o něm dosud nebylo rozhodnuto (dovolání nebylo ani postoupeno Nejvyššímu soudu).
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Za procesní prostředek k ochraně práva zákon považuje jak řádný a mimořádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení, tak jakýkoli jiný návrh, který je způsobilý zahájit řízení, v němž se navrhovatel může domoci odstranění jím namítané vady řízení či vady rozhodnutí. Jinými slovy, podstatným znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita v poměru k opravným prostředkům dostupným v rámci obecného soudnictví. Je tomu tak proto, že nejenom Ústavní soud, ale primárně obecné soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu právům (srov. článek 90 Ústavy). Subsidiarita ústavní stížnosti má rozměr materiální a formální. V prvé řadě se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků v soustavě obecných soudů, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti. Současně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, neboť Ústavní soud nemůže vykročit z role posledního útočiště osob přesvědčených o porušení svých ústavně zaručených práv a zkoumat jejich námitky, aniž by k poskytnutí ochrany jejich právům nejdříve nedal prostor obecným soudům. V subsidiaritě ústavní stížnosti se tedy rovněž realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. V projednávané věci stěžovatel podal souběžně s ústavní stížnost i dovolání; posouzení přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku v daném případě nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu. Možnost stěžovatele podat ústavní stížnost po skončení dovolacího řízení není nijak ohrožena, což by ostatně nebyla ani v případě, že by přípustnost dovolání byla odvislá od uvážení Nejvyššího soudu, protože i tehdy by byl stěžovatel oprávněn k podání ústavní stížnosti poté, co by bylo jeho dovolání odmítnuto. Jediným předpokladem následné přípustnosti ústavní stížnosti je skutečnost, že dovolání bylo podáno řádně, tedy především včas, a že obsahuje náležitosti vyžadované příslušnými ustanoveními trestního řádu. Není důvodu pro to, aby Ústavní soud v dané věci paralelně rozhodoval či vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť - jak již bylo uvedeno - cesta stěžovatele k Ústavnímu soudu není nijak uzavřena, ale naopak podání ústavní stížnosti je případné teprve ve lhůtě šedesáti dnů od doručení rozhodnutí o dovolání. Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. K tomu Ústavní soud dodává, že shodná a ustálená je i jeho předchozí judikatura (srov. judikaturu Ústavního soudu dostupnou na http://nalus.usoud.cz). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. května 2009 Vojen Güttler soudce zpravodaj