Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. L., zastoupené Mgr. Kateřinou Janstovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022 č. j. 103 Co 9/2021-1174, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka se domáhá zrušení nákladového výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze spisového materiálu se podává, že v předmětném řízení se žalobkyně domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 845 091,55 Kč s příslušenství jako podílu na výnosech z hospodaření se společnou věcí - nemovitostí specifikovanou v napadeném rozhodnutí - za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným výrokem stěžovatelce nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že přestože byla stěžovatelka procesně úspěšná, shledal existenci důvodů zvláštního zřetelné hodných pro postup podle § 150 o. s. ř. Stěžovatelka podala proti tomuto výroku ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 1012/22 pro nepřípustnost. Stěžovatelka totiž podala proti rozsudku krajského soudu souběžně dovolání, o kterém nebylo v době podání ústavní stížnosti rozhodnuto. Stěžovatelka tak nesplnila podmínku vyčerpání posledního opravného prostředku před podáním ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť v době rozhodování Ústavního soudu nebylo dosaženo rozhodnutí o dovolání. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2022 č. j. 22 Cdo 1871/2022-1194 odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka v nyní posuzované ústavní stížnosti navrhuje zrušení pouze nákladového výroku rozsudku krajského soudu. Namítá, že vzhledem k tomu, že byla z hlediska předmětu řízení a konečného výsledku ve věci ukončené napadeným rozsudkem procesně zcela úspěšná, má jí náležet plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního a druhého stupně. Stěžovatelka nesouhlasí s postupem krajského soudu při aplikaci § 150 o. s. ř. a odůvodnění tohoto postupu nepovažuje za adekvátní a dostatečné. Uvádí také, že krajský soud pochybil, když jí nevytvořil prostor pro vyjádření k aplikaci uvedeného ustanovení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona o Ústavním soudu, na takový návrh kladeným a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci. Pakliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností také na jeho základě vydané rozhodnutí. K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod totiž nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty. Takovým rozhodnutím je v případě stěžovatelky usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022 č. j. 22 Cdo 1871/2022-1194, kterým rozhodl o odmítnutí dovolání. Stěžovatelka toto rozhodnutí v ústavní stížnosti nenapadá, neuplatňuje vůči němu žádné námitky, ani jeho zrušení nenavrhuje. Jestliže tedy stěžovatelka nenapadla rozhodnutí o posledním procesním prostředku, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Z judikatury se podává, že Ústavní soud v případě, kdy stěžovatel napadá pouze rozhodnutí o odvolání a nikoliv rozhodnutí o dovolání, ačkoliv od něj odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti, považuje ústavní stížnost za nepřípustnou (srov. z poslední doby např. sp. zn. III. ÚS 2589/21 či I. ÚS 2691/21). Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2023
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r. soudce zpravodaj