I. ÚS 78/23

Odůvodnění

Vymezení věci

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále stěžovatelka namítá porušení čl. 4 Ústavy.

Rekapitulace skutkového a procesního vývoje

2. Stěžovatelka se u Okresního soudu v Opavě (dále jen "nalézací soud") žalobou podle § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi) [dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"], domáhala nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání v žalobě specifikovaných pozemků (dále jen "předmětné nemovitosti"). Žalobu stěžovatelky nalézací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nalézací soud uzavřel, že stěžovatelka nebyla ani po část rozhodného období vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť k nim pozbyla vlastnictví již v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 4. 5. 1945) a v poválečném období se obnovení svého vlastnického práva nedomáhala. Proto není stěžovatelka podle nalézacího soudu oprávněnou osobou ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání a aktivně věcně legitimovaná k podání předmětné žaloby.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu, zejména, že stěžovatelku nelze považovat za oprávněnou osobu, neboť neprokázala, že vlastnické právo jejího právního předchůdce k předmětným nemovitostem pozbyté během německé okupace bylo v poválečném období "obnoveno"; rovněž neprokázala, že by nárok na jejich vrácení uplatnila podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Odvolací soud přitom mimo jiné odmítl argumentaci stěžovatelky, podle které nemusí být překážkou restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud uzavřel, že relevantní právní otázky odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu. III. Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka především zpochybňuje závěr obecných soudů, že její vlastnické právo k předmětným nemovitostem nebylo po roce 1945 již nikdy obnoveno. Již v rámci řízení před nalézacím soudem se snažila prokázat, že její právní předchůdce usiloval o navrácení předmětných nemovitostí do jeho vlastnictví, avšak k tomuto nalézací soud odmítl provést dokazování. Stěžovatelka tvrdí, že její právní předchůdce se po roce 1945 aktivně snažil o navrácení předmětných nemovitostí, kdy podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů, byl de iure vlastníkem právě právní předchůdce stěžovatelky. Odkazují-li obecné soudy na § 10 zákona č. 128/1946 Sb., podle kterého se měly restituční nároky z křivd vzniklých za dob nesvobody obecně uplatňovat u civilního soudu, považuje toto stěžovatelka za alibistický argument pro nevyhovění jejímu nároku. Obecné soudy opomíjí, že nároku podle zákona o majetkovém vyrovnání bylo již vyhověno i v případech, kdy v rozhodném období nebyl vůbec uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. [např. v nálezu ze dne 2. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3943/14 (N 144/82 SbNU 287)]. Podstatný je podle stěžovatelky projev vůle původního vlastníka k získání jmění zpět [odkazuje přitom na nález ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. II. ÚS 3/98 (N 152/12 SbNU 399) a usnesení ze dne 19. 4. 2000 sp. zn. II. ÚS 3/2000; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatelka obecným soudům v této souvislosti vytýká, že aplikovaly zákon o majetkovém vyrovnání přehnaně formalisticky. Obecné soudy měly především požadovat po vedlejší účastnici, aby prokázala, kdy a jak nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem. 6. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka dále v tom, že obecné soudy se v odůvodnění omezily na odkázání na jiná rozhodnutí, v rámci kterých se vyjadřovaly k jiným nárokům stěžovatelky. Nalézací soud a jemu nadřízené soudy se rovněž odmítly zabývat některými důkazy, a to na podporu tvrzení stěžovatelky, že ze strany tehdejších správních orgánů, soudů i jiných státních institucí byla považována za vlastníka předmětných nemovitostí a že byla vůči československému státu loajální. Stejně tak nalézací soud nehodnotil všechny skutečnosti, které se týkají rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 1948 č. j. 690/46-6. 7. Stěžovatelka závěrem shrnuje: tím, že rozhodující soudy nezohlednily tehdejší poměry a faktickou možnost stěžovatelky domáhat se svého restitučního nároku "těsně" před rozhodným obdobím podle zákona o majetkovém vyrovnání, učinily značně formalistický výklad, podle něhož ke křivdě v rozhodném období nedošlo, a znemožnily tak stěžovatelce domoci se spravedlnosti a nároků jí plynoucích z majetkových křivd, které se jí bezprostředně dotýkají.

Předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.

V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu 9. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud není povolán k zasahování do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 11. Pro další úvahy je třeba předeslat, že o ústavních stížnostech stěžovatelky týkajících se typově shodných či velmi podobných případů rozhodoval Ústavní soud již mnohokrát. Opakujícím se námitkám stěžovatelky však v žádném z těchto případů nepřisvědčil (viz usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. IV. ÚS 200/20, ze dne 19. 5. 2020 sp. zn. III. ÚS 833/20, ze dne 27. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 1269/20, ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. I. ÚS 1900/20, ze dne 18. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2803/20, ze dne 27. 7. 2021 sp. zn. I. ÚS 990/21, ze dne 24. 8. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1718/21, ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2949/21, ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. I. ÚS 350/22, ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 8/22, ze dne 8. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 131/22, ze dne 20. 9. 2022 sp. zn. II. ÚS 130/22 či ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. III. ÚS 2988/22). Přestože Ústavní soud není právními názory vyjádřenými ve svých usneseních vázán (srov. čl. 89 odst. 2 Ústavy a § 23 zákona o Ústavním soudu a contrario), neshledal žádný důvod se od těchto - ustálených - závěrů v nyní projednávané věci odchylovat a v podrobnostech na ně odkazuje. 12. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí srozumitelná, logická, řádně odůvodněná, nevybočují ze zákonného rámce ani nejsou svévolná. Z jejich odůvodnění vyplývá již výše citovanými usneseními Ústavního soudu aprobovaný závěr (jenž nelze pokládat za projev přepjatého formalismu), že stěžovatelce (resp. jejímu právnímu předchůdci) byly předmětné nemovitosti odňaty v době nacistické okupace a následně se právního panství nad nimi ujal československý stát. Její vlastnické právo již nikdy nebylo obnoveno a právní předchůdce stěžovatelky neuplatnil nárok na vrácení zabaveného majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. K majetkové křivdě tudíž nedošlo v tzv. rozhodném období, a stěžovatelka proto není oprávněnou - a tedy ani věcně legitimovanou - osobou ve smyslu § 3 zákona o majetkovém vyrovnání. 13. Odmítá-li stěžovatelka výše uvedený závěr s odkazem na právní názory vyslovené v rozhodnutích Ústavního soudu (konkrétně usnesení sp. zn. II. ÚS 3/2000 a nález sp. zn. II. ÚS 3/98), je třeba k tomu uvést, že tato rozhodnutí se týkají zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"). Obecné soudy přitom přesvědčivě vysvětlily, že závěry odkazované judikatury nejsou na případ stěžovatelky přenositelné z důvodu odlišného vymezení oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích a zákona o majetkovém vyrovnání (viz zejm. bod 12. usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud již v minulosti ve svých rozhodnutích o ústavních stížnostech stěžovatelky konstatoval, že v tomto ohledu obecné soudy nevybočily z ústavněprávních mezí (srov. např. bod 14. usnesení sp. zn. IV. ÚS 8/22). 14. Ve světle uvedeného nemůže obstát ani námitka stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly jejími důkazními návrhy, jimiž se snažila prokázat faktickou snahu (jejího právního předchůdce) o navrácení jejího majetku, jakož i skutečnosti, že byla považována orgány státu za vlastníka předmětných nemovitostí a že byla vůči československému státu loajální. Jak totiž obecné soudy ve svých rozhodnutích náležitě vysvětlily, uvedené okolnosti nebyly pro výsledné posouzení věci rozhodné (viz bod 6. rozsudku odvolacího soudu a bod 21. rozsudku nalézacího soudu). Ze stejného důvodu je zjevně neopodstatněná námitka o nesprávně vyhodnoceném nálezu Nejvyššího správního soudu č. j. 690/46-6 (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu; srov. též bod 12. usnesení ze dne 14. 9. 2021 sp. zn. II. ÚS 2631/20). 15. Jde-li o stěžovatelkou odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 3943/14, k tomu již Nejvyšší soud v bodu 16. svého usnesení - podle Ústavního soudu korektně - uvedl, že jde o nález vydaný nikoli v restitučním řízení a po zvážení okolností, jež jsou nesouměřitelné se skutkovými zjištěními nyní projednávané věci (k nepřiléhavosti citovaného nálezu na poměry stěžovatelčiny věci srov. též bod 13. usnesení sp. zn. III. ÚS 131/22). 16. Není ani porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky, odkazují-li obecné soudy na rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu vydaná v obdobných věcech stěžovatelky, jestliže se současně ústavně konformním způsobem vypořádaly se všemi relevantními námitkami a argumenty vznesenými v této konkrétní věci. Uvedená okolnost naopak podle Ústavního soudu značí, že postoj obecných soudů je ve stěžejních otázkách týkajících se tvrzených restitučních nároků stěžovatelky konstantní a předvídatelný. 17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2023

Pavel Šámal v. r. předseda senátu