Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Z. V., J. V. a P. V., všech zastoupených JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2025 č. j. 27 Co 305/2025-297, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Ing. V. Š., 2) Mgr. J. Š., 3) D. Š., 4) Růženy Šromové a 5) města X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Základem posuzovaného případu je spor o určení vlastnického práva ke kanalizační a vodovodní přípojce. Ústavní stížnost se však týká výlučně nákladů řízení.
2. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Tvrdí, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") porušil jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To stručně řečeno spatřují v tom, že krajský soud změnil nákladové výroky rozhodnutí prvostupňového soudu, aniž by pro to byly splněny podmínky.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. V rámci stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud poznamenává, že v posuzovaném případu neshledal závažné (mimořádné) důvody, které by odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Ústavní soud mnohokrát zopakoval, že se k přezkumu v oblasti nákladů řízení staví velmi zdrženlivě [např. nález ze dne 17. dubna 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19]. Z hlediska kritérií řádného procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje ústavního významu [např. nález ze dne 15. října 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111), bod 11]. Ústavní stížnosti proti takovým rozhodnutím jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou [stanovisko pléna ze dne 5. března 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (č. 97/2025 Sb.), bod 11, a judikatura tam citovaná]. Bylo tak především na stěžovatelích, aby v ústavní stížnosti vysvětlili, v čem tkví (zcela) mimořádné okolnosti, které by případu dodávaly ústavněprávní význam, typicky přesahem vlastních zájmů (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. května 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). Takové argumenty však stěžovatelé nepředložili a omezili se zejména na polemiku s obecnými soudy především na poli podústavního práva. Ani Ústavní soud neshledal, že by ve věci byly dány tak závažné (zcela mimořádné) důvody, které by navzdory výše uvedenému odůvodňovaly nutnost jeho kasačního zásahu. Takovým důvodem nebyla ani stěžovateli tvrzená překvapivost rozsudku krajského soudu. Podstatou odvolání vedlejších účastníků 1) - 3) byla právě otázka nákladů, k níž se stěžovatelé podrobně vyjádřili (bod 3 napadeného rozsudku). Stěžovatelé tak bezpochyby dostali v soudním řízení prostor své námitky a stanoviska soudu přednést a reagovat na argumenty protistrany [a contrario stěžovateli odkazovaný nález sp. zn. I. ÚS 2456/13 ze dne 16. 9. 2014 (N 168/74 SbNU 451), bod 13]. Napadený rozsudek se proto nepříčí zákazu překvapivých rozhodnutí.
5. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu