Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele lng. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1987/2014-70, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2013, č. j. 28 Co 516/2012-46 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 8. 2012, č. j. 26 C 56/2012-33, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Svou ústavní stížností ze dne 23. 3. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na projednání jeho věci před soudem bez zbytečných průtahů, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále se odvolává i na čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se stěžovatel žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti jako žalované zaplacení částky ve výši 171.300 Kč s příslušenstvím na základě tvrzení, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 probíhá řízení vedené pod sp. zn. 23 C 292/2006, které trvá 5,5 roku a není skončeno. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že věc je pro něj velmi důležitá a průtahy v řízení ho poškozují, protože sám nemůže hradit své závazky a je v platební neschopnosti. Žalovaná se žalobou nesouhlasila a uvedla, že v předmětném řízení byl zjištěn ojedinělý průtah, a to v dovolacím řízení, avšak celková doba řízení není dle jejího názoru nepřiměřeně dlouhou dobou. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 8. 2012, č. j. 26 C 56/2012-33, stěžovatelovu žalobu o zaplacení 171.300 Kč s příslušenstvím zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, č. j. 28 Co 516/2012-46, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 3. 2014, č. j. 28 Co 516/2012-62, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a že nešetřily podstatu jeho práva na spravedlivý proces. Dále pak rekapituluje obsah některých rozhodnutí Ústavního soudu a svou argumentaci, kterou použil před soudy obecnými.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
5. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
6. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Ludvík David, v. r. předseda senátu