Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Plzeňského inkasního družstva, se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 69 Co 504/2014-64 ze dne 6. ledna 2015, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení V. M., takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl usnesením č. j. 14 EXE 4380/2012-49 ze dne 3. 10. 2014 o zastavení exekuce nařízené dřívějším usnesením tohoto soudu. Obvodní soud dospěl k závěru, že rozhodčí nález jako exekuční titul v této věci nebyl vydán rozhodcem, jehož pravomoc byla založena platnou rozhodčí smlouvou. Rozhodce byl totiž určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou soukromého práva, rozhodčí doložka tedy byla neplatná.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí obvodního soudu potvrdil usnesením č. j. 69 Co 504/2014-64. Podle soudu na věc dopadá ustálená judikatura Nejvyššího soudu, podle níž není způsobilým exekučním titulem rozhodčí nález, který vydal rozhodce určený právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem. Možnost sjednat v rozhodčí doložce třetí osobu, která sama rozhodce vybere, zákon v době uzavření rozhodčí doložky v projednávané věci nepředpokládal (tj. 30. 7. 2011). S ohledem na názor Nejvyššího soudu v obdobných věcech tedy rozhodce nebyl určen transparentním způsobem.
3. Stěžovatel brojil ústavní stížností proti výše uvedenému usnesení městského soudu, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále též k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Namítl, že rozhodčí doložka byla sjednána platně, určuje počet i způsob určení rozhodce. Toho mělo ve věci určit Družstvo pro rozhodčí řízení ze seznamu rozhodců vedeného ministerstvem spravedlnosti. Zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby rozhodce byl jmenován třetí osobou, kterou za tímto účelem zvolí strany sporu. Způsob určení rozhodce ze strany Družstva pro rozhodčí řízení byl zcela průhledný. Na věc se nemohou uplatnit ustanovení o uzavírání smluv spotřebiteli. V rozporu s dobrými mravy pak je, že oba soudy rozhodly o náklady řízení ve prospěch vedlejšího účastníka řízení, přestože jeho dluh skutečně existuje. Zároveň stěžovatel poukázal na to, že rozhodčí doložku uzavřel v době, kdy nebyl názor Nejvyššího soudu ustálený, takže nemohl vědět, že bude později shledána neplatnou.
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání a byl zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost podal včas a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému obecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Stěžovatel v projednávané věci pokračoval v argumentaci, kterou neúspěšně uplatnil v řízení před civilními soudy a Ústavní soud tak postavil do role dalšího stupně soudní soustavy, který by měl vykládat zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů a další předpisy soukromého práva. To však Ústavnímu soudu z výše uvedených důvodů zásadně nepřísluší.
8. Ústavní soud zjistil, že na jednotlivé uplatněné námitky stěžovatele napadené usnesení srozumitelně, logicky a přesvědčivě odpovídá, stěžovatel tedy měl možnost svá práva plně hájit. Nesouhlas s hodnocením věci ze strany městského soudu v rovině podústavního práva důvodem pro zásah Ústavního soudu není. K namítané nejednotnosti judikatury v obdobných věcech v době uzavření sporné rozhodčí doložky lze stručně uvést, že Ústavní soud se účinky judikatorních změn na vzniklé právní vztahy opakovaně zabýval [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345) a zejména sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531)], a to i v souvislosti s usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 958/2012 ze dne 10. 7. 2013 a horizontálními vztahy vzniklými při uzavírání rozhodčích doložek [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2448/14 ze dne 16. 12. 2014 a sp. zn. IV. ÚS 2863/14 ze dne 13. 1. 2015]. Zásadní odklon od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích Ústavní soud v napadeném usnesení městského soudu neshledal.
9. Městský soud při hodnocení věci dostatečně respektoval základní práva stěžovatele. Ústavní soud proto neshledal, že by napadený rozsudek trpěl ústavně významnými vadami. Nad rámec uvedeného lze poukázat na upozornění městského soudu, že praxe uzavírání rozhodčích doložek pro spory o náklady na dopravu, vyšetření, ošetření a následný pobyt vzniklé v souvislosti s nuceným setrváním v záchytné stanici podle § 17 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, nutně vzbuzuje otázky o platnosti uzavřených rozhodčích doložek i z jiných důvodů, než které městský soud a před ním i obvodní soud v projednávané věci přijaly za nosné.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2016
David Uhlíř v. r. předseda senátu