Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Janem Poláčkem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 6. 2015 č. j. 50P 39/2015-106 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2015 č. j. 20Co 345/2015-161, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V řízení před obecnými soudy byl stěžovatel napadenými rozhodnutími zavázán platit výživné své dceři. Obvodní soud pro Prahu 5 napadeným rozsudkem ze dne 5. 6. 2015 č. j. 50P39/2015-106 stanovil, že se počínaje dnem 1. 9. 2013 výživné zvyšuje na 5.000 Kč a počínaje 1. 6. 2014 na částku 6.000 Kč měsíčně, stěžovateli bylo dále uloženo ve splátkách doplatit dlužné výživné. K odvolání stěžovatele pak byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze rozsudek obvodního soudu potvrzen, byl jen změněn výrok s ohledem na dosažení zletilosti dcery stěžovatele tak, že řádné výživné i dluh na výživném jsou splatné přímo k rukám dcery (nikoli už její matky).
3. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v tom, že právní závěry soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Podle stěžovatele je hodnocení soudu absurdní a nevychází z provedených důkazů. Soud prvního stupně disponoval třemi okruhy důkazů, z nichž měl stanovit příjem nebo výši příjmu pro stanovení výše výživného: stěžovatelovu výpověď, jeho daňová přiznání a zprávu úřadu práce. Pokud obecné soudy vycházely z toho, že je pro stěžovatele reálně dosažitelný příjem 25.000 Kč, je to v rozporu s provedeným dokazováním, neboť stěžovatel si myslí, že došlo k navýšení zhruba o 10.000 Kč oproti jeho výdělku. Dále stěžovatel polemizuje se závěry obecných soudů o výši částky, která měla být zvýhodněna. Při příjmu 1.700.000 Kč činí daně a odvody (při daňovém paušálu 80%) částku 49.640 (sociální pojištění), částku 22.950 (zdravotní pojištění) a daň 26.160 Kč, tedy dohromady 98.750 Kč (čímž se sníží měsíční příjem o 8.229 Kč). Stěžovatel dále namítal, že má například výdaj ve výši cca 250.000 Kč na provoz automobilu. Dále stěžovatel uvádí, že i přes odklad splatnosti není schopen zaplatit dluh na výživném. Napadená rozhodnutí jej totiž přivádí do finanční krize. A proto se rozhodl pozastavit svá živnostenská oprávnění, ukončil podnikání a přistoupit k prodeji automobilu. Kvůli svému věku si pak byl nucen najít zaměstnání s podstatně nižším příjmem.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených výroků dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
7. Ústavní soud však v posuzované věci žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svou ústavní stížností jen pokračuje v polemice se závěry dokazování a právního hodnocení v rámci podústavního práva, které řádně provedly obecné soudy. Zásahy do provedeného dokazování a právního hodnocení obecných soudů však Ústavnímu soudu nepřísluší, pokud nedospěl k závěru o zásahu do základních práv stěžovatele, což se však v posuzovaném případě nestalo.
8. S ohledem na učiněné závěry proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
David Uhlíř, v. r. předseda senátu