Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Zájedou, advokátem sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3736/2022-1028 ze dne 20. 12. 2023, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 91 Co 306/2021-996 ze dne 20. 7. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 48 C 506/2013-908 ze dne 14. 5. 2021, ve znění usnesení č. j. 48 C 506/2013-967 ze dne 2. 12. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a MUDr. J. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Obvodní soud pro Prahu 5 ("nalézací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve znění doplňujícího usnesení) přikázal z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, do vlastnictví vedlejší účastnice specifikovaný pozemek; současně jí uložil, aby stěžovateli vyplatila na jeho podíl částku 528 545,75 Kč. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze ("odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávnému skutkovému závěru ohledně vypořádání společného jmění manželů, který řádně neodůvodnily a nedostatečně se vypořádaly s označenými důkazy a tvrzeními, jakož i ustálenou judikaturou. Stěžovatel zpochybňuje závěry ohledně jednotlivých položek v rámci vypořádání společného jmění manželů, konkrétně životního pojištění a stavebního spoření. Nalézací soud se spokojil se lživými tvrzeními vedlejší účastnici a nic neprokazujícími důkazy, naopak za neprokázaná považoval důkazy podložená tvrzení stěžovatele. Neobstojí ani závěr nalézacího soudu, že vnos stěžovatele ve výši 564 500 Kč byl uplatněn až po uplynutí tříleté lhůty. Stěžovatel brojí také proti tomu, že žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Poukazuje na libovůli vedlejší účastnice při disponování s předmětem řízení a její šikanózní návrhy.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 5. Stěžovatelova argumentace představuje pouze pokračující polemiku se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší (srov. čl. 83 Ústavy České republiky). Činí tak navíc za situace, kdy se v podstatě totožnými námitkami zabývaly jak odvolací, tak Nejvyšší soud. Zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze tehdy, existuje-li extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními či extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé - o takový případ však v nyní projednávané věci nejde. Skutečnost, že stěžovatel se skutkovými zjištěními a navazujícím právním posouzením obecných soudů nesouhlasí, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. 6. Jestliže nalézací ani odvolací soud nepřiznaly žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení s tím, že jde o řízení mající povahu iudicii duplicis, učinily tak v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, nedávno sjednocenou stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 ze dne 13. 9. 2023 (302/2023 Sb.), podle něhož i v řízení o vypořádání společného jmění manželů platí, že nejsou-li pro to dány závažné důvody, nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo [odchýlil se v něm mimo jiné od nálezu sp. zn. I. ÚS 1441/11 ze dne 22. 9. 2011 (N 168/62 SbNU 481) a navazující judikaturu Nejvyššího soudu, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje]. To, zda existují zvláštní důvody odůvodňující jiný postup, je již na posouzení obecných soudů.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. dubna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu