I. ÚS 815/26

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Č. republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného nařízení výkonu trestu odnětí svobody a příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv chráněných čl. 8 odst. 1, odst. 2 věta první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2024 č. j. 10 T 3/2023-5779, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 1. 2026 č. j. 3 To 37/2025-6385 uznána vinnou zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 a odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Dále jí byl uložen i peněžitý trest v celkové výměře 2 000 000 Kč a trest zákazu činnosti

3. Dne 3. 2. 2026 byl předsedkyní senátu vrchního soudu stěžovatelce nařízen výkon uloženého úhrnného trestu odnětí svobody. Téhož dne vydal vrchní soud dle § 321 odst. 3 trestního řádu příkaz k dodání stěžovatelky do výkonu trestu. Dne 4. 2. 2026 byla stěžovatelka P. Č. republiky vyhlášena do celostátního pátrání, téhož dne i vypátrána a umístěna do Vazební věznice Praha - Ruzyně.

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nikdy nebyla vyzvána k dobrovolnému nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody a že nebyl naplněn důvod pro použití § 321 odst. 1, odst. 3 trestního řádu. Tento důvod nebyl konkretizován v žádném souvisejícím dokumentu (nařízení výkonu trestu, příkaz k dodání atd.) a stěžovatelka se k němu nemohla vyjádřit. Dále stěžovatelka namítá, že v okamžiku nařízení výkonu trestu nebyl vyhotoven a stěžovatelce doručen rozsudek vrchního soudu, a že úkony k výkonu trestu odnětí svobody provedl vrchní soud namísto soudu prvního stupně a spis nebyl předán soudu prvního stupně k tzv. porozsudkové agendě. V tomto kontextu stěžovatelka upozorňuje také na skutečnost, že Vazební věznice Praha - Ruzyně vyžadovala právě rozsudek vrchního soudu, který jí nebyl poskytnut, proto odmítala stěžovatelku přijmout do výkonu trestu odnětí svobody, k čemuž došlo až na základě telefonátů s příslušnou soudkyní vrchního soudu a po dodání rozsudku soudu prvního stupně. Absentoval tak právní podklad pro výkon trestu odnětí svobody i pro vydání nařízení výkonu trestu. Stěžovatelka uvádí, že nebyly dány žádné konkrétní skutečnosti důvodně nasvědčující, že by skutečně hodlala uprchnout nebo se skrývat. Dále upozorňuje, že v nařízení výkonu trestu ani v příkazu k dodání nebyl postup podle § 321 odst. 1, odst. 3 trestního řádu nijak odůvodněn a okamžitým nástupem do výkonu trestu odnětí svobody bylo stěžovatelce upřeno právo se na výkon trestu odnětí svobody připravit. Ke skutečnosti, že měla naplánovanou dovolenou, stěžovatelka uvádí, že ta byla rezervována již dne 5. 4. 2025. V té době ještě ani nebyla podána odvolání a ani nebyl znám termín projednání věci u odvolacího soudu. Nakonec stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které vyplývá, že porušením základních práv a svobod je vydání příkazu k dodání odsouzené osoby do výkonu trestu odnětí svobody bez toho, že by jí byla předtím řádně doručena výzva k dobrovolnému nástupu do výkonu tohoto trestu. V soudním spisu není zaznamenána žádná snaha, aby stěžovatelce byla výzva k dobrovolnému nástupu řádně doručena či aby jí byla dána možnost se k důvodům nařízení výkonu trestu jakkoli vyjádřit či doložit relevantní skutečnosti, a to ani po realizaci zadržení.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno nařízení výkonu trestu odnětí svobody a byl vydán příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Ústavní soud je však příslušný k projednání ústavní stížnosti jen v části, kterou stěžovatelka brojí proti příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a na to navazujícímu zadržení a dodání stěžovatelky do výkonu trestu odnětí svobody.

6. Pokud jde o napadené nařízení výkonu trestu, v minulosti bylo judikováno, že toto není rozhodnutím, neboť postrádá jeho formální i materiální znaky. Jde o opatření, kterým soud pouze komunikuje příslušné věznici existenci povinnosti odsouzené osoby vykonat trest odnětí svobody, která vznikla (již) na základě pravomocného rozsudku soudu. Samotné nařízení výkonu trestu se však nijak nedotýká práv a povinností odsouzené osoby (stěžovatelky), a protože jej nelze považovat ani za jiný zásah podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, není způsobilé být předmětem meritorního přezkumu v řízení o ústavních stížnostech. V tomto rozsahu tedy Ústavní soud není k projednání návrhu stěžovatelky příslušný (nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 111/12).

7. Ochrana osobní svobody zaujímá v rámci katalogu základních práv a svobod velmi významné postavení. Proto Ústavní soud vychází z nutnosti vždy trvat na splnění všech podmínek příslušné zákonné licence k zásahu do práva na osobní svobodu a na vyloučení svévole, přičemž podmínky těchto licencí musí být vykládány restriktivně. Pro nyní posuzovaný případ je relevantní § 321 odst. 3 trestního řádu, jenž stanovuje povinnost soudu nařídit dodání odsouzeného do výkonu trestu odnětí svobody, jestliže nenastoupí trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta (§ 321 odst. 1 trestního řádu), nebo bylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, či konkrétní okolnosti odůvodňují obavu, že uprchne nebo se bude skrývat. Podmínky pro vydání příkazu k dodání do výkonu trestu odnětí svobody je třeba posuzovat u každého odsouzeného individuálně, a to se zohledněním výše uvedeného požadavku jejich restriktivního výkladu (nález ze dne 11. 10. 2022 sp. zn. II.ÚS 1693/22).

8. Ve vztahu ke stěžovatelce byly dány konkrétní skutečnosti, které odůvodňovaly obavu z jejího uprchnutí. Součástí trestního spisu Městského soudu v Praze, který měl Ústavní soud k dispozici, je podání otce nezletilého syna stěžovatelky ze dne 2. 2. 2026, ve kterém otec vrchnímu soudu sděluje, že se "během tohoto víkendu dozvěděl, že odsouzená plánuje v nejbližší době s nezletilým vycestovat mimo Č. republiku. Konkrétně odsouzená nezletilému zaslala zprávu na jeho mobilní telefon, kde mu říká, že jej za vysvědčení vezme na společnou dovolenou v Kostarice, kterou zařídila." Otec dále v podání upozorňuje, že se stěžovatelka nezletilého mimo nařízený asistovaný styk v současné době snaží opakovaně kontaktovat. Donedávna jej nekontaktovala nijak a nestýkala se s ním. Otec vyjádřil obavu, že stěžovatelka hodlá v rozporu se soudním rozhodnutím protiprávně odebrat nezletilého z péče otce a vycestovat s ním do zahraničí. Dále je ve spise zažurnalizován podnět Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 3. 2. 2026 k okamžitému nařízení výkonu nepodmíněného trestu a k dodání stěžovatelky do výkonu trestu. Státní zastupitelství upozornilo vrchní soud na podání otce (zaslané také státnímu zastupitelství) a sdělilo, že ze skutečností v podání uvedených vyplývá důvodná obava, že stěžovatelka v nejbližší době opustí Č. republiku, aby se vyhnula nástupu do výkonu trestu odnětí svobody. Státní zastupitelství vrchní soud současně upozornilo, že stěžovatelka již v minulosti opakovaně mařila hlavní líčení.

9. K samotnému příkazu k dodání do výkonu trestu je pak ve spise k dispozici také úřední záznam ze dne 3. 2. 2026 (č. l. 6490), ve kterém předsedkyně senátu vrchního soudu uvádí, že z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatelka maří a protahuje četná soudní řízení a nerespektuje pravomocná soudní rozhodnutí. Stejně tak nerespektovala své postavení obviněné v trestním řízení, opakovaně fakticky mařila konkrétní úkony probíhajícího trestního řízení. Na základě toho předsedkyně senátu dospěla k závěru, že je dána důvodná obava, že odsouzená uprchne nebo se bude skrývat, aby se výkonu trestu odnětí svobody vyhnula, když výslovně kontaktovala syna s tím, že spolu odcestují na Kostariku. Přičemž nelze přehlédnout, že stěžovatelka má i dostatek finančních prostředků, neboť bylo zjištěno, že disponuje finanční hotovostí na bankovních účtech a současně je majitelkou několika nemovitostí, minimálně prostřednictvím obchodních společností, která ovládá.

10. Z informací zjištěných ze spisového materiálu je zřejmé, že předpoklady pro postup dle § 321 odst. 3 trestního řádu byly v případě stěžovatelky naplněny, a to při zohlednění nutnosti restriktivního výkladu podmínek, za kterých bylo možné zasáhnout do osobní svobody stěžovatelky. Předsedkyně senátu vrchního soudu měla v době vydání příkazu k dodání do výkonu trestu k dispozici informace, které svědčily o důvodné obavě, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat (z dokumentů zaslaných stěžovatelkou je zřejmé, že cesta na Kostariku měla proběhnout v termínu 10. 2. 2026 - 21. 2. 2026) a rovněž podnět státního zastupitelství k okamžitému nařízení výkonu nepodmíněného trestu a k dodání stěžovatelky do výkonu trestu. Ústavní soud tedy konstatuje, že postup vrchního soudu nebyl svévolný a ničím nepodložený a byl v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Na to nemá vliv, že stěžovatelka nedostala možnost se k důvodům, které vedly vrchní soud k vydání příkazu k dodání do výkonu trestu, vyjádřit. Čekání na vyjádření stěžovatelky by bylo z podstaty věci kontraproduktivním postupem. Stejně tak je lhostejno, že v době dodání stěžovatelky do výkonu trestu odnětí svobody nebylo dle tvrzení stěžovatelky vyhotoveno písemné znění rozsudku vrchního soudu. Podstatné je, že o vině a trestu stěžovatelky bylo vrchním soudem pravomocně rozhodnuto ve veřejném zasedání, kterého se účastnili obhájci stěžovatelky; bylo tedy možné vydat příkaz k dodání do výkonu trestu. Se zřetelem k takovému zjištění je irelevantní tvrzení stěžovatelky o termínu naplánování této cesty do zahraničí. Důležité jsou právě ty skutečnosti, které dokládají (a je to mj. i konkrétní termín vycestování stěžovatelky do Kostariky) obavu, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat.

11. Vzhledem k uvedenému neshledal Ústavní soud, že by vrchní soud svým postupem jakkoli zasáhl do základních práv stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl, a to v části, kterou stěžovatelka napadla příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody a na to navazující zadržení a dodání do výkonu trestu odnětí svobody. V části, kterou stěžovatelka napadla nařízení výkonu trestu byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2026

Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu