I. ÚS 816/16

Odůvodnění

Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 10. 3. 2016, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl shledán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem neoprávněné výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a dále pokračujícím přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku. Za popsanou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců se zařazením do věznice s dozorem a současně mu byl uložen trest propadnutí věci. Stěžovatel v předloženém návrhu vyjádřil přesvědčení, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; takovými prostředky jsou podle § 72 odst. 3 téhož zákona řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V citovaných ustanoveních zákona o Ústavním soudu má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Uvedené znamená, že ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, jestliže náprava před jinými orgány veřejné moci již není standardním postupem možná a příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Ochrana ústavnosti totiž není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména pak obecné justice (srov. čl. 4 Ústavy). Jak bylo výslovně upřesněno v judikatuře Ústavního soudu, podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti navazující na trestní řízení je podání dovolání jako mimořádného opravného prostředku [je-li přípustné dle § 265a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů; viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)]. Jakékoliv potenciální úvahy stran naplnění zákonných dovolacích důvodů na tomto závěru nemohou nic změnit. Z citovaného stanoviska vyplývá, že vyčerpání dovolání v trestní věci před podáním ústavní stížnosti je nezbytné i v případě, že jsou namítány nedostatky v procesu dokazování, včetně hodnocení důkazů, respektive nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu, tj. porušení práva na spravedlivý proces dotčené osoby. Ústavní soud v této souvislosti vyslovil názor, že "každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání." Stěžovatel v nyní projednávané ústavní stížnosti jako poslední v řadě brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 6 To 40/2016 ze dne 16. 2. 2016, tedy proti rozhodnutí odvolacího soudu. Přestože byl jmenovaným soudem poučen, že proti napadenému rozsudku je dovolání přípustné, stěžovatel naznačených dispozic nevyužil. Jinými slovy řečeno, stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva ve výše uvedeném smyslu poskytuje. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2016

Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj