Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost5× citováno

Spisová značka

I. ÚS 829/18

Téma · generováno AINeudělení dlouhodobého víza za účelem podnikání

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 20. 3. 2018Zpravodaj: Lichovník TomášTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2018:1.US.829.18.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FODotčený orgán: JINÝ ORGÁN VEŘEJNÉ MOCI - Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců MINISTERSTVO / MINISTR - vnitra - odbor azylové a migrační politikyNapadený akt: rozhodnutí správníPodání: 7. 3. 2018Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně

Shrnutí · generováno AI

Správní orgány neudělily dlouhodobé vízum za účelem podnikání, protože žadatel dostatečně neprokázal jasný podnikatelský záměr ani odpovídající zázemí. Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou a potvrdil, že i podložené nejasnosti mohou být důvodem k neudělení víza.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Na udělení víza není právní nárok a cizinec nemá subjektivní ústavně zaručené právo na pobyt na území České republiky, s výjimkou unijních občanů. Při rozhodování podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb. je přípustné vycházet i z podložených obav a nejasností o zamýšleném jednání cizince; nelze požadovat vyčerpávající, přesné a podrobné podklady. Takové okolnosti mohou odůvodnit neudělení víza i zamítnutí žádosti o nové posouzení.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Ústavní soud připomněl, že veškerá jeho rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum s tím, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (vyjma unijních občanů).
    Zobrazit v textu
  • Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že rozhodovacímu procesu ve věcech udělení víza je vlastní jistá míra abstrakce a obecnosti, neboť mnohdy je třeba vycházet z určitých předpokladů, a nikoli objektivně zjistitelných skutečností.
    Zobrazit v textu
  • I dostatečně podložené obavy či nejasnosti mohou být důvodem způsobilým k neudělení víza, resp. k zamítnutí žádosti o nové posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1149/13 ze dne 13. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (1) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti A. S., zastoupeného JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem [adresa] 6, proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-140372-4/SO-2017 ze dne 22. 1. 2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-6858-6/DV-2017 ze dne 29. 8. 2017, takto:

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených správních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím ze dne 29. 8. 2017 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, neudělilo stěžovateli dlouhodobé vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání (účast v právnické osobě) na území České republiky, a to dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále též "zákon o pobytu cizinců"). Na základě žádosti stěžovatele o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v záhlaví citovaným rozhodnutím dospěla k závěru, že důvod neudělení dlouhodobého víza stěžovateli nadále trvá.

Proti rozhodnutím správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že správnímu orgánu doložil veškeré potřebné dokumenty vztahující se k žádosti, včetně jeho majetkové účasti v obchodní společnosti. Správní orgán dle něj navzdory tomu konstatoval, že se nepodařilo prokázat jeho tvrzení o nezbytnosti jeho přítomnosti na území České republiky a že pro své podnikatelské aktivity neučinil žádné kroky. Správní orgán přitom nevzal v úvahu skutečnost, že bez povolení o udělení dlouhodobého víza nemůže činit žádných podnikatelských aktivit. Uvedené stanovisko dle jeho názoru překračuje diskreční pravomoc správního orgánu, což v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných správních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se v minulosti již zabýval v řadě případů. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (vyhlášen pod č. 234/2012 Sb.) Ústavní soud připomněl, že veškerá jeho rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum s tím, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (vyjma unijních občanů). Již z napadeného rozhodnutí prvostupňového správního orgánu je zcela patrný zákonný důvod pro neudělení dlouhodobého víza. Je jím skutečnost, že stěžovatel postrádá nejen jasnou představu o svém podnikání na území České republiky (tato představa kolísala mezi svářečstvím a realitami), ale ani nedisponuje odpovídajícím zázemím. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že rozhodovacímu procesu ve věcech udělení víza je vlastní jistá míra abstrakce a obecnosti, neboť mnohdy je třeba vycházet z určitých předpokladů, a nikoli objektivně zjistitelných skutečností. Požadavek na obstarání vyčerpávajících, přesných a podrobných podkladů by totiž ve svém důsledku vedl k popření smyslu rozhodování o udělení víza. Zamýšlené jednání cizinců totiž nelze dopředu naprosto jednoznačně identifikovat a kvalifikovat. I dostatečně podložené obavy či nejasnosti mohou být důvodem způsobilým k neudělení víza, resp. k zamítnutí žádosti o nové posouzení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1149/13 ze dne 13. 6. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Z uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 20. března 2018 Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací