Výrok
Ústavní stížnost se z a m í t á .
Odůvodnění
svého rozsudku ze dne 5. 1. 1995, který obsahuje odpověď na základní otázku, tj. zda byly předmětné písemnosti stěžovatelce řádně doručeny. Podle názoru soudu stěžovatelka ničím objektivně nedokládá nesprávnost postupu při doručování těchto písemností. Soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Obvodní soud pro Prahu 10 rovněž ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění obou rozsudků, z nichž plyne, že se oba soudy podrobně zabývaly problematikou doručování rozhodnutí SBD o vyloučení stěžovatelky z družstva. Stěžovatelka prý nenabídla jediný důkaz, kterým by vyvrátila tvrzení, že jí rozhodnutí o vyloučení z družstva bylo řádně doručeno. Údaj, že písemnosti jí byly doručeny v období dovolených, nemůže obstát, neboť ze strany stěžovatelky šlo jen o obecné tvrzení, aniž by sama uvedla, že měla v rozhodném období dovolenou. Proto soud zastává stanovisko, že napadenými rozsudky nebyla stěžovatelka v žádném případě zkrácena na svých právech.
Stavební bytové družstvo Z. M. - Praha 10 uvedlo, že stěžovatelka byla vyloučena z družstva v souladu s platnými stanovami ze dne 25. 4. 1991 pro opětovné neplacení nájemného, čemuž předcházela výstraha s upozorněním na možné následky porušování členských povinností. Pokud jde o samotné doručování písemného vyhotovení rozhodnutí o vyloučení z družstva stěžovatelky, bylo toto provedeno v souladu s článkem 83 odst. 4 písm. b) S. S. Z. M.. Z výpovědi stěžovatelky při soudním řízení před Obvodním soudem pro Prahu 10 je zřejmé, že se v době doručování písemností družstva (výstrahy před vyloučením, rozhodnutí o vyloučení z družstva) v místě trvalého bydliště zdržovala, a proto lze mít za to, že byly splněny všechny podmínky náhradního doručení ve smyslu stanov družstva, poštovního řádu a občanského soudního řádu.
Všichni účastníci souhlasili s tím, aby bylo od ústního jednání upuštěno. To Ústavní soud učinil, neboť nelze od tohoto jednání očekávat další objasnění věci (ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tvrzením stěžovatelky, že napadenými rozhodnutími soudů bylo porušeno její právo zaručené článkem 11 Listiny, totiž právo na vlastnictví majetku. Z ústavní stížnosti, z listinných dokladů a zejména z citovaných stanov družstva vyplývá, že stěžovatelce vzniklo k předmětnému bytu pouze právo užívání bytu na základě dohody o užívání družstevního bytu ze dne 19. 6. 1976. Podle článku 28 odst. 1 citovaných stanov dohodou o odevzdání a převzetí bytu vzniká členu družstva právo osobního užívání družstevního bytu. Je tedy jednoznačné, že v době rozhodování družstva o vyloučení stěžovatelky byl byt ve vlastnictví družstva a stěžovatelka byla toliko uživatelkou bytu. Z uvedených důvodů je zřejmé, že se stěžovatelka nemůže dovolávat ústavní ochrany práva vlastnit majetek, neboť tato ochrana je poskytována pouze vlastníku věci a nikoli jejímu uživateli.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky vlastnit majetek ve smyslu článku 11 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod nebylo porušeno.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou možného porušení dalších práv zaručených Listinou v hlavě páté, tj. práva na soudní a jinou právní ochranu, i když se jich stěžovatelka výslovně nedovolávala. Ve své stížnosti však nicméně uvedla, že za podstatu souzené věci považuje otázku doručování rozhodných písemností do vlastních rukou a následně i hodnocení důkazů s tím souvisejících soudy I. a II. stupně. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i z hlediska práva stěžovatelky na "spravedlivý proces", jehož principy jsou v českém právním řádu zakotveny v uvedené hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle článku 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Ve věci doručování rozhodných písemností bylo nutné - z hlediska práva na spravedlivý proces - vzít v úvahu platnou právní úpravu doručování včetně úpravy provedené ve stanovách družstva, o něž se soudy při svém rozhodování opíraly.
V konkrétním případě se především jedná o základní úpravu provedenou stanovami Stavebního bytového družstva Z. M. ze dne 25. 4. 1991. Podle článku 83 odst. 4 písm. b) citovaných stanov povinnost družstva doručit písemnost do vlastních rukou je splněna při doručování poštou, jakmile pošta písemnost do vlastních rukou doručí; účinky doručení nastanou i tehdy, jestliže pošta písemnost vrátí družstvu jako nedoručitelnou a člen svým jednáním doručení zmařil nebo jestliže člen přijetí písemnosti odmítl.
Oba soudy vycházely z uvedené úpravy doručování zásilek určených do vlastních rukou adresáta. V této věci provedl soud prvého stupně i dokazování výpovědí doručovatelky, která předmětné písemnosti doručovala a potvrdila, že stěžovatelka byla v obou případech (tj. u výstrahy i vyloučení z družstva) o uložení zásilek na poště písemně vyrozuměna oznámením ve schránce. Soudy rovněž zjišťovaly, zda stěžovatelka v období května - srpna 1992, kdy jí byla doručována výstraha před vyloučením a vyloučení z družstva, v bytě neustále a nepřetržitě bydlela. To stěžovatelka výslovně potvrdila a během soudního řízení nikdy nenamítala, že by se v bytě v předmětném období nezdržovala.
Pokud jde o řízení před obecnými soudy, je rovněž nutné konstatovat, že se stěžovatelka účastnila jen prvního jednání dne 10. 5. 1993 a dalších jednání se již neúčastnila. Ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny mohla využít práva projednání věci ve své přítomnosti i práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zejména k výpovědi poštovní doručovatelky, a mohla navrhnout další důkazy. Těchto možností však nevyužila.
Provedené důkazy soudy podle obecných zásad dokazování zhodnotily a dospěly k závěru, že v případě stěžovatelky nastaly účinky řádného doručení písemného rozhodnutí o vyloučení z družstva, neboť toto doručení bylo náležitě v souladu se stanovami družstva provedeno. Nebylo důvodu, jak Ústavní soud dále dovodil, aby toto hodnocení důkazů bylo měněno.
Pokud se stěžovatelka dovolává doručování do vlastních rukou podle ustanovení § 47 odst. 1, 2 o.s.ř., dopouští se omylu. Tato úprava dopadá pouze na doručování ve smyslu občanského soudního řádu, avšak nevztahuje se na hmotněprávní úkony představenstva SBD.
Ústavní soud se zabýval i doručováním písemností podle vyhlášky č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád). Uvedený předpis sice upravuje existenci zásilek "do vlastních rukou", nezakotvuje však instituci tzv. náhradního doručení. (Výjimku tvoří pouze ustanovení § 46 Poštovního řádu, které však dopadá na případy, kdy zásilku nelze uložit do domovní schránky, popř. do doručovací schránky, což se netýká souzené věci.) O náhradním doručení jedná toliko příloha č. 5 k poštovnímu řádu, která stanoví odlišné podmínky pro podávání a dodávání úředních písemností s doručenkou, které podle zvláštního předpisu odesílají soudy a další v příloze č. 5 uvedené státní orgány. Lze tedy dovodit, že náhradní doručení doručovaných písemností mezi účastníky občanskoprávních vztahů Poštovní řád neupravuje.
Po právní stránce je třeba konstatovat, že Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Může se zabývat případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob jen potud, pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle článku 10 Ústavy České republiky. Nic takového však v řízení nevyšlo najevo. Pokud jde o hodnocení důkazů obecnými soudy, může se jimi Ústavní soud zabývat jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména ústavní principy dokazování. Mezi tyto patří zejména právo na soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (článek 37 odst. 3 Listiny) a právo na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (článek 38 odst. 2 Listiny). Žádný z těchto ústavních procesních principů však v předchozím soudním řízení porušen nebyl.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Pokud stěžovatelka navrhla i zrušení rozhodnutí představenstva SBD Z. M. ze dne 31. 7. 1992, bylo o tomto návrhu již rozhodnuto zvláštním usnesením.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 17. ledna 1996