Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. Č., zastoupené Mgr. Alenou Abbidovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 7. 2008, čj. 4 C 46/2007 - 112, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009, čj. 23 Co 491/2008 - 145, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Okresní soud Praha - západ, rozsudkem uvedeným v záhlaví, m.j. zamítl žalobu stěžovatelky proti žalovanému CENTRAL GROUP, a. s., na odstranění zdi, včetně navážek a uvedení označeného pozemku v k. ú. a obci Psáry do původního stavu. Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl, po odvolání stěžovatelky, tento rozsudek potvrzen.
Stěžovatelka navrhla zrušení uvedených rozsudků obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jejích základních práv, zakotvených v čl. 36 a v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka zároveň uvedla, že souběžně s ústavní stížností podala v zákonné lhůtě i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR.
Za této situace se Ústavní soud nejprve zabýval otázkou, zda je ústavní stížnost přípustná. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., je jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Rozhodnutí těchto orgánů je oprávněn přezkoumávat pouze v případě, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i dosažení rozhodnutí ve věci. Tím, že stěžovatelka podala dovolání, dala najevo, že hodlá dosáhnout vyřešení svého případu v rámci systému obecného soudnictví. Rozhodnutí odvolacího soudu v této věci není tedy rozhodnutím konečným, protože svým dovoláním spustila dovolací řízení před Nejvyšším soudem.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná. Směřuje totiž pouze proti rozhodnutí obecných soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu však v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Takovýmto posledním rozhodnutím bude až rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do jeho rozhodování. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, s ohledem na text ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, není důvod.
Podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Z citovaného ustanovení vyplývá, že běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu začne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o dovolání.
S ohledem na tyto závěry posoudil Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako předčasně podanou, a tudíž nepřípustnou. Proto ji soudce zpravodaj odmítl usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2009
František Duchoň soudce Ústavního soudu