Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 11. 2008, čj. 21 Cdo 2958/2007 - 194, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2009 stěžovatel navrhl zrušení výše označeného rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 2. 2007, čj. 17 Co 378/2006 - 165, a věc vrácena zmíněnému soudu k dalšímu řízení.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda tento návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Po tomto přezkumu Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není přípustná (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv a svobod jiným zákonným způsobem. Ústavní stížnost může být zcela výjimečně připuštěna i za situace, kdy stěžovatel prostředky k ochraně svých práv nevyčerpal. Pak ústavní stížnost musí svým významem podstatně přesahovat vlastní zájmy stěžovatele a musí být podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo (§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), nebo v situaci, kdy v řízení o posledním podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma (§ 75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu). Ve své judikatuře Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že je oprávněn rozhodovat pouze o rozhodnutích pravomocných, a to nejen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". Opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI, 2007, str. 383). Stěžovatel napadl rozsudek, jímž Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Spor stěžovatele tedy není ještě vyřešen konečným způsobem, ale bude dále projednáván v řízení před obecnými soudy. Protože se stěžovatel může domáhat ochrany svých práv v rámci pokračujícího řízení u obecných soudů, je za dané situace jeho ústavní stížnost předčasná. Proto nezbylo než návrh stěžovatele jako nepřípustný odmítnout, neboť nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2009
František Duchoň soudce Ústavního soudu