Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti S. Č., zastoupeného Mgr. Lukášem Pařízkem, advokátem se sídlem [adresa] Olomouc, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 16/2024-B-599 ze dne 28. 1. 2025 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 427/2023-B-464 ze dne 29. 9. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a 1. obchodní společnosti Burián & Penka, insolvence, v.o.s., se sídlem [adresa] Brno, a 2. Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se jako dlužník v proti němu vedeném insolvenčním řízení neúspěšně domáhal zproštění 1. vedlejší účastnice funkce insolvenční správkyně.
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zprostil 1. vedlejší účastnici funkce insolvenční správkyně a ustanovil novou insolvenční správkyni. K odvolání 1. vedlejší účastnice a věřitelského výboru Vrchní soud v Olomouci změnil v záhlaví označeným usnesením usnesení krajského soudu tak, že se 1. vedlejší účastnice nezprošťuje funkce. Odvolání proti výroku o ustanovení nové insolvenční správkyně vrchní soud odmítl.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že v první dovolací právní otázce je usnesení vrchního soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Na řešení druhé předestřené otázky pak rozhodnutí vrchního soudu nezáviselo.
4. Proti právě uvedeným usnesením brojí stěžovatel ústavní stížností, neboť se domnívá, že "bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv a svobod" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky. Podle stěžovatele rozhodly soudy libovolně, bez opory v důkazech či rozhodovací praxi a poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 371/04 ze dne 8. 2. 2005. Vrchní a Nejvyšší soud pominuly jasné stanovisko insolvenčního soudu, který uzavřel, že již nemá důvěru v postup 1. vedlejší účastnice a v jí předkládané informace. Stěžovatel namítá, že každé jednotlivé porušení povinnosti insolvenční správkyně je podle praxe Nejvyššího soudu legitimním důvodem pro zproštění funkce. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatel za nedostatečné a jeho rozhodnutí za nepředvídatelné. Podle stěžovatele mohou napadená rozhodnutí založit nebezpečný precedent, protože v jejich důsledku nemusí insolvenční správci dodržovat všechny své povinnosti uložené právními předpisy.
5. Stěžovatel také navrhl odklad vykonatelnosti napadených usnesení. Má za to, že mu hrozí závažná a nenapravitelná újma, neboť postup insolvenční správkyně poškozuje majetkovou podstatu dlužníka, a tím i věřitele.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a advokátem zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k procesním předpokladům řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní stížnost je založena na polemice s výkladem podústavního práva. Stěžovatel neuvedl jediný argument, proč by předestřený nesouhlas s aplikací insolvenčního zákona měl mít za následek porušení jeho ústavně zaručeného práva. Není úlohou Ústavního soudu, aby tuto argumentaci za stěžovatele domýšlel, není-li porušení ústavnosti napadenými rozhodnutími evidentní. Za této situace se přezkum aplikace běžného zákona vymyká pravomoci Ústavního soudu (srov. předchozí bod). Zbývá proto posoudit, zda nejsou odůvodnění napadených rozhodnutí sama o sobě excesivní.
9. V posuzované věci obecné soudy stěžovatelovy námitky ústavně konformně vyvrátily. Nejvyšší soud sice stručně, ale výstižně a srozumitelně odůvodnil, proč je usnesení vrchního soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatel rozporuje napadená rozhodnutí námitkou, že - zjednodušeně řečeno - má být upřednostněn názor insolvenčního soudu o tom, zda ponechá insolvenčního správce ve funkci, neboť právě tento soud je nejlépe schopen posoudit řádný výkon jeho funkce. Stěžovatel však opomíjí, že insolvenční správce se také může domáhat ochrany svých práv. Ani rozhodování insolvenčního soudu o funkci insolvenčního správce se nevymyká postulátům řádného procesu a není vyloučeno z přezkumu. Dospěly-li soudy vyšší instance k dostatečně a přezkoumatelně odůvodněnému závěru, že rozhodnutí krajského soudu bylo nesprávné, je toto rozhodnutí při absenci ústavněprávních námitek zcela v jejich pravomoci.
10. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 371/04 není přiléhavý, neboť z něj neplynou stěžovatelem zastávané právní důsledky (srov. jeho argumentaci na str. 6 ústavní stížnosti).
11. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že by se stěžovateli zaručovalo právo na příznivé rozhodnutí. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Nesouhlas stěžovatele se závěry či argumenty soudů sám o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3608/18 ze dne 29. 1. 2019).
12. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu