Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti S. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců č. j. MV-156018-5/SO-2016 ze dne 26. 1. 2017 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, č. j. OAM-13690-5/DV-2016 ze dne 27. 9. 2016, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených správních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozhodnutím ze dne 27. 9. 2016 Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, neudělilo stěžovateli dlouhodobé vízum k pobytu nad 90 dnů za sportovními účely na území České republiky, a to dle ustanovení § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v platném znění (dále též "zákon o pobytu cizinců"). Na základě žádosti stěžovatele o nové posouzení důvodů neudělení dlouhodobého víza Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců v záhlaví citovaným rozhodnutím dospěla k závěru, že důvody neudělení dlouhodobého víza stěžovateli nadále trvají.
Proti rozhodnutím správních orgánů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel má za to, že v důsledku zásadní změny skutkové i právní argumentace až na úrovni druhostupňového správního orgánu byl fakticky zbaven možnosti uplatnit v této věci opravný prostředek. Rozhodnutí komise dle něj porušuje zákaz vydávání překvapivých rozhodnutí a zásadu legitimního očekávání. Rozhodnutí komise nebylo řádně odůvodněno, opírá se o náležitost v zákoně neuvedenou a vykazuje znaky libovůle. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných správních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud konstatuje, že problematikou rozhodování o neudělení víza, eventuálně o neprodloužení víza ve vazbě na základní práva, se v minulosti již zabýval v řadě případů. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 23/11 ze dne 24. 4. 2012 (vyhlášen pod č. 234/2012 Sb.) Ústavní soud připomněl, že veškerá jeho rozhodnutí stojí na tezi, že na udělení víza není právní nárok. Proto ani není důvod tato rozhodnutí vyjímat z dosahu pravidla vylučujícího jejich soudní přezkum s tím, že neexistuje subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky (vyjma unijních občanů). Napadené rozhodnutí nezasahuje do žádného z ústavně zaručených práv stěžovatele, je řádně a přesvědčivě odůvodněno. Vypořádává se s argumentací sportovními aktivitami stěžovatele i s důvody, proč mu dlouhodobé vízum uděleno nebylo. Rovněž přesvědčivě vysvětluje, že neudělením víza nedochází ani k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Z uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrhu na přednostní projednání věci vyhověl via facti. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V Brně dne 25. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu