Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti R. A., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1499/2018-1738 ze dne 29. 11. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Písku č. j. 1 P 40/2015-1694 ze dne 17. 7. 2018, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Písku změnil svůj předchozí rozsudek č. j. 1 P 40/2015-915 ze dne 3. 5. 2016 ve výroku I. tak, že přivolil, aby nezletilá dcera stěžovatele vykonávala počínaje druhým pololetím školního roku 2017/2018 školní docházku v základní škole X. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil pouze tak, že se nahrazuje souhlas stěžovatele při volbě dané školy (jde tak o formulační, a nikoli věcnou změnu).
Proti rozhodnutím obou soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy nepřihlédly k účelovému chování matky, z něhož je dle něj zcela evidentní, že důvodem změny školy nebyly důvody uváděné matkou, ale jiné důvody omezující a zatěžující stěžovatele. Tím mělo být dle jeho názoru preventivně bráněno další úpravě péče, a to případné budoucí střídavé péči. Současně tato situace měla vést k co největšímu zatížení stěžovatele, časově i finančně, za účelem odrazení jej od budoucího návrhu na změnu péče. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je toliko pokračující polemikou s důvody, které vedly soudy, zejména krajský soud, k nahrazení souhlasu stěžovatele při volbě výše uvedené školy jako rozhodnutí o důležité věci týkající se nezletilé. Tu je třeba předeslat, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním řízení opatrovnického, pročež Ústavní soud nemůže korigovat či snad nahradit závěry soudů vlastními vývody, jestliže ke zjevnému vybočení z kautel spravedlivého procesu nedošlo. Z obsahu napadených rozsudků však Ústavní soud žádný zjevný exces či zásadní nespravedlnost nezjistil. Krajský soud vyslechl nezletilou, která je již ve věku, v němž je schopna sdělit své přání, v neformálním prostředí, přiměřeně jejímu věku a bez účasti rodičů. Z tohoto setkání odvolací soud zjistil, že nezletilá si přeje nadále navštěvovat základní školu X. Krajský soud tak dospěl ke stejným závěrům jako předtím Okresní soud v Písku v napadeném rozsudku, tedy v souladu s dosud provedeným a poměrně obsáhlým dokazováním v předmětné věci. Z něj vyplynulo, že nezletilá je svěřena do péče matky, žije s ní a jejím nynějším manželem a polorodým sourozencem v M. Zde si v nové škole již vytvořila vazby na kamarády, zapojila se do mimoškolních aktivit, je přátelská, tak ji vnímají i její spolužáci, obecně se jí tu líbí a po písecké škole se jí nestýská. Přechod na tuto školu neměl na nezletilou negativní vliv, a to ani na její osobnostní vývoj, ani na vývoj z hlediska jejích znalostí a vědomostí (výborný prospěch). Pakliže za této situace soudy aprobovaly stav, který tu byl v době jejich rozhodování (tedy školní docházka nezletilé do základní školy M.), nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Jejich racionální závěry jsou odrazem nezávislého rozhodování, a nikoli projevem nepřípustné libovůle. Výhrady stěžovatele o indoktrinaci nezletilé matkou a další obdobně laděné námitky nemohou na uvedených závěrech soudů nic změnit. Ty jsou především projevem pokračujících sporů s matkou nezletilé, na něž Ústavní soud upozornil již v minulosti v souvislosti s přezkumem rozhodnutí soudů o výchově nezletilé, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018, který je stěžovateli ostatně znám. Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. dubna 2019
David Uhlíř v. r. předseda senátu