Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. ppor. R. B., 2. nstrm. A. B., 3. prap. P. B., 4. prap. M. B., 5. prap. P. Č., 6. prap. P. D., 7. pprap. P. D., 8. pprap. M. F., 9. prap. M. G., 10. pprap. L. G., 11. pprap. V. H., 12. nstrm. R. H., 13. prap. Bc. A. H., DiS., 14. nstrm. B. H., 15. prap. D. C., 16. pprap. J. K., 17. ppor. R. K., 18. prap. Mgr. R. K., 19. pprap. A. K., 20. prap. Z. K., 21. pprap. R. M., 22. prap. R. M., 23. prap. J. M., 24. prap. R. M., 25. nprap. D. M., 26. pprap. Bc. M. N., 27. prap. Bc. P. P., 28. prap. R. P., 29. pprap. M. P., 30. pprap. R. R., 31. prap. Bc. V. R., 32. prap. J. S., 33. pprap. M. S., 34. prap. P. S., 35. nprap. Mgr. M. Š., 36. prap. K. Š., 37. nprap. I. T., 38. prap. J. V., 39. prap. R. V., 40. pprap. T. Z., 41. prap. D. Ž., 42. nstrm. M. Č. a 43. prap. M. K., všech zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem, sídlem [adresa] proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 267/2023-49 ze dne 24. 1. 2025 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Ad 11/2021-126 ze dne 12. 9. 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a generálního ředitele Vězeňské služby České republiky, sídlem [adresa] a, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ředitel Věznice Karviná zamítl žádost stěžovatelů o proplacení přestávek na jídlo a odpočinek podle § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí ředitele věznice. Dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že stěžovatelé mohli během přestávek skutečně odpočívat, byli nahrazováni na svých stanovištích a mohli se z nich vzdálit. Proto bylo čerpání přestávek správně posouzeno podle § 60 odst. 1, ne § 60 odst. 3 uvedeného zákona.
2. Stěžovatelé napadli rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou ke Krajskému soudu v Ostravě. Ten ji zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl i kasační stížnost stěžovatelů. Krajský soud dospěl k závěru, že obsah správního spisu a provedené dokazování potvrzuje závěry vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu potvrdil, když konstatoval, že se krajský soud správně zaměřil na to, jakým způsobem stěžovatelé přestávky skutečně čerpali, nikoli na interní předpisy a jejich znění.
Argumentace stěžovatelů
3. Stěžovatelé namítají porušení práva na spravedlivý proces. Správní soudy byly podle jejich názoru "absolutně neznalé" vězeňského prostředí a jeho regulace na zákonné úrovni i na úrovni interních předpisů, "přepsaly" interní předpisy. Vytýkají jim, že se namísto znění právních norem řídily jen vyjádřeními Vězeňské služby, která jsou ovšem s těmito normami rozporná.
4. Konkrétně měly správní soudy pochybit, když převzaly tvrzení vedlejšího účastníka, že z pohyblivého stanoviště může dozorce či strážný kdykoli odejít bez vystřídání, a nevzaly v potaz nařízení generálního ředitele Vězeňské služby, z nichž plyne, že dozorce nesmí opustit stanoviště, dokud není vystřídán nebo odvolán, což platí i pro pohyblivá stanoviště. V té souvislosti správní soudy neodůvodnily, kdo nese při opuštění stanoviště v rozporu s uvedenými interními normami odpovědnost za vznik mimořádné události. Stěžovatelé tvrdí, že právní názor soudů v podstatě vede k ohrožení bezpečnosti ve věznici, za což "přebírají odpovědnost" právě soudy. Stěžovatelé upozorňují, že pokud by příslušníci opouštěli objekt věznice po dobu přestávky trávené podle § 60 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., stěží by mohli zakročit při mimořádné události. Správní soudy se také nevyrovnaly s tím, že v důsledku jejich právního názoru dochází k porušení rozpisu strážních a dozorčích stanovišť, ani s tím, že podle denních rozkazů není ve věznici přítomný ani jeden příslušník, který by zajišťoval střídání příslušníků čerpajících přestávku na strážních a dozorčích stanovištích. Nesprávnost závěru, že dochází ke střídání, dokládá obsah knihy předání a převzetí služby, což správní soudy opomněly zohlednit. Současně ale stěžovatelé uvádějí, že tato kniha je vedena jen formálně.
5. Podle stěžovatelů je přestávka čerpána tehdy, má-li příslušník možnost trávit ji podle svého uvážení. Rozporují, že přestávku lze přerušit v případě nutnosti zakročit při mimořádné události. Pokud k takovému přerušení může dojít, má být situace podle stěžovatelů posouzena podle § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb.
6. Stěžovatelé se ohrazují proti hodnocení výkonu povinností příslušníka Vězeňské služby a jejich vytíženosti náročným výkonem služby v napadených rozhodnutích. Úvahy správních soudů vnímají jakožto dehonestující a podceňující bezpečnost.
Procesní předpoklady a opodstatněnost ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že byly splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti, ale že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelé se dovolávají práva na spravedlivý proces. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), potažmo právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), představuje právo procesního charakteru. Právo na spravedlivý (řádný) proces nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele/stěžovatelky. Uvedené základní právo totiž zajišťuje jen právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018).
9. Stěžovatelé se sice práva na spravedlivý proces dovolávají, jejich argumentace však nesměřuje ke zpochybnění naplnění kautel řádného procesu. Stěžovatelé nesprávně předpokládají, že Ústavní soud na základě jejich ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Nakolik lze obsahu jejich argumentace porozumět, namítají věcnou nesprávnost napadených rozhodnutí jak z hlediska skutkových závěrů, tak právního hodnocení. Ovšem okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Jejich argumentace postrádá ústavněprávní rozměr a stěžovatelé se ani nepokoušejí tvrdit opak. Opakují námitky vznesené již před správními soudy, aniž by kvalifikovaně polemizovali s tím, jak se s nimi správní soudy vypořádaly.
10. Ústavní soud proto pouze obecně konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna. Správní soudy vysvětlily, že podstatné pro jejich hodnocení jsou závěry o tom, jak byla služba stěžovatelů skutečně organizována, nikoli co plyne z interních aktů. Vyložily, z jakých důkazů vycházely. Věnovaly se otázce výkladu zákona a Ústavní soud v jejich úvahách nespatřuje žádný interpretační exces dosahující ústavně relevantního rozměru.
11. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu