I. ÚS 931/15

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.

2. Stěžovatel se žalobou ze dne 8. 8. 2014 domáhal u Okresního soudu Plzeň - město zaplacení částky 9.253,69 Kč vůči vedlejšímu účastníkovi. Okresní soud vydal elektronický platební rozkaz, který však byl zrušen z důvodu nedoručitelnosti, a proto následně rozhodl napadeným rozsudkem takto: "I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci 9.253,69 Kč se 17,9 úrokem ročně z 9.101,69 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z 9.253,69 Kč od 1. 8. 2014 do zaplacení, dále kapitalizovaný úrok ve výši 1.108,13 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.001,13 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.489 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce."

3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Okresní soud Plzeň - město ve svém napadeném rozhodnutí aplikoval pro výpočet nákladů řízení ustanovení § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ačkoli ve zrušeném elektronickém platebním rozkaze tak neučinil. V napadeném rozhodnutí soud neodůvodnil, v čem spatřuje formulářový charakter žaloby a proč přistoupil k aplikaci § 14b advokátního tarifu. Podle stěžovatele stručné odůvodnění napadeného rozhodnutí způsobuje jeho nepřezkoumatelnost a fakticky navozuje porušení zákazu výkonu libovůle soudy dle čl. 2 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatel poukazuje na to, že § 14b advokátního tarifu vyvolává nerovnost účastníků v řízení, což stěžovatel spatřuje v tom, že pokud by žalovaná strana spor vyhrála a soud žalované straně přiznal náhradu nákladů řízení, tato strana by byla zvýhodněna, jelikož by za stejný počet úkonů právní služby náležela náhrada nákladů řízení vyšší, než straně žalobce, tedy stěžovateli. Podle stěžovatele se nerovnost účastníků řízení ve shora uvedeném smyslu projevuje v případě přiznání odměny za úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu. Jak právní zástupce žalobce, tak právní zástupce žalovaného musí nastudovat veškeré podklady k případu. Přesto je procesně úspěšnému žalobci přiznána náhrada nákladů právního zastoupení za tento úkon právní služby v neporovnatelně nižší výši, než procesně úspěšnému žalovanému. S ohledem na to se stěžovatel domnívá, že právní úprava tím zakládá ničím neodůvodněnou nerovnost mezi účastníky řízení. Stěžovatel má také za to, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Právní pomoc, respektive právní služby poskytované zpravidla advokáty, jsou poskytovány za odměnu, která představuje pro stěžovatele náklady řízení. Jako náhradu těchto nákladů řízení však stěžovatel obdrží podle § 14b advokátního tarifu pouze zlomek účelně vynaložených nákladů. Tím dle stěžovatele dochází k opuštění principu odpovědnosti za výsledek ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Stěžovatel se dále domnívá, že vyhláška ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., která zakotvila § 14b advokátního tarifu do právního řádu byla přijata v rozporu se zákonem, neboť nebyla dodržena zákonná legisvakanční lhůta, tedy patnáct dní dle § 3 odst. 3 zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv. Zákon sice připouští zkrácení legisvakanční lhůty, podmínkou je však, že to vyžaduje naléhavý veřejný zájem. Stěžovatel je toho názoru, že zkrácení legisvakanční lhůty nebylo Ministerstvem spravedlnosti dostatečně odůvodněno a nebyl tak prokázán naléhavý veřejný zájem. Dle stěžovatele byl takový postup Ministerstva spravedlnosti jako orgánu veřejné moci projevem libovůle, která je v demokratickém právním státě zcela nepřípustná, a byl tak porušen čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

4. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněných námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

6. Ústavní soud dále pokládá za potřebné konstatovat, že otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Proto je nutno opakovaně připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].

7. V přezkoumávaném případě však k takovému extrémnímu vybočení podle názoru Ústavního soudu nedošlo. Je pravda, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné bližší odůvodnění aplikace §14b advokátního tarifu, avšak Ústavní soud dle skutkových okolností případu neshledává samo použití tohoto ustanovení za excesivní či libovolné, a proto v kusém či ne zcela dostatečném odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledává zásah do práva na spravedlivý proces, který by dosahoval ústavní roviny. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

9. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně tak byl odmítnut i návrh s ní spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jenž sdílí osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2015

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

Soudce JUDr. David Uhlíř přípisem ze dne 9. dubna 2015 oznámil předsedovi II. senátu, že žádá o posouzení, zda není vyloučen z projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti společnosti Československá obchodní banka, a. s., a to proto, že její ústavní stížnost obsahuje mj. návrh na zrušení ustanovení § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb. Přestože se soudce David Uhlíř v dané věci necítí podjatý ve smyslu ustanovení § 37 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má za to, že mohou vzniknout pochybnosti o jeho nepodjatosti, neboť se v minulosti z pozice místopředsedy představenstva České advokátní komory veřejně vyjadřoval k souladu napadeného ustanovení advokátního tarifu s ústavním pořádkem.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce z projednání a rozhodování věci vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Vzhledem k tomu, že soudce David Uhlíř poskytl v červenci 2014 pro informační server epravo.cz rozhovor, ve kterém vyjádřil jisté pochybnosti o ústavní konformitě nyní napadeného ustavení advokátního tarifu, dospěl posuzující senát Ústavního soudu k závěru, že podmínka možné pochybnosti o nepodjatosti soudce Davida Uhlíře je v dané věci splněna. Na základě ustanovení § 38 odst. 1 a ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 1 rozvrhu práce (Org. 1/15) rozhodl II. senát Ústavního soudu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2015 Radovan Suchánek v.r. předseda senátu