Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudce Tomáše Langáška a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem [adresa] Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 70 Co 278/2025-157 ze dne 26. 1. 2026, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníka řízení a D. J. a nezl. F. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Okresní soud v Šumperku rozhodoval o péči stěžovatele (otce) a vedlejší účastnice (matky) k nezletilému vedlejšímu účastníkovi a o dalších záležitostech. Výrokem I (pod odst. 2) rozhodl okresní soud, že k předávání nezletilého bude docházet před bydlištěm matky. Stěžovatel se proti této části výroku I odvolal. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci však rozsudek okresního soudu potvrdil. Zátěž, kterou pro otce představuje pravidelný transport nezletilého, nepovažoval krajský soud vzhledem ke zjištěným skutkovým okolnostem za nepřiměřenou.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozsudek krajského soudu v rozsahu, ve kterém bylo potvrzeno, že k předávání nezletilého bude docházet před bydlištěm matky. Tento závěr krajského soudu je podle stěžovatele neodůvodněný a nese znaky libovůle. Krajský soud ponechal veškerou zátěž spojenou s předáváním nezletilého na stěžovateli, a to bez ústavně konformního vysvětlení. Nejsou splněna kritéria nálezu sp. zn. III. ÚS 3431/23, dle kterého musí existovat logické důvody pro odchýlení se od zásady vyváženého rozdělení povinností mezi rodiči. Krajský soud navíc podle stěžovatele při jednání výslovně uvedl, že časová zátěž by i dle judikatury Ústavního soudu měla být rozložena rovnocenně. Přesto se od tohoto předběžného právního názoru odklonil, aniž by vysvětlil proč. Krajský soud neprokázal, že by matka byla objektivně neschopná zajistit transport nezletilého.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Není pravda, že by napadený rozsudek krajského soudu (a spolu s ním také rozsudek okresního soudu) nebyl odůvodněn. Krajský soud naopak uvedl několik legitimních důvodů pro (mírné) odchýlení se od rovnoměrného rozložení povinností spojených s péčí o nezletilého. Soudy upozornily na to, že matka, na rozdíl od otce, nevlastní motorové vozidlo. Autem je přitom vzdálenost mezi bydlišti rodičů minimální, zatímco při užití veřejné dopravy je situace pro matku výrazně komplikovanější (body 4 a 9 rozsudku krajského soudu). Vzhledem k odkázanosti matky na výplatu invalidního důchodu a dalších sociálních dávek nepovažoval krajský soud za vhodné přičítat matce k tíži, že vozidlo nevlastní (bod 9 rozsudku krajského soudu). Soudy rovněž přihlédly k tomu, že matka má další vyživovací povinnosti, jakož i k jejímu zdravotnímu stavu. Netvrdily přitom, jak namítá stěžovatel, že matka jednoznačně není schopna v důsledku svého zdravotního stavu zajistit transport nezletilého. Pouze dospěly k závěru, že zátěž, kterou by musela matka dopravováním nezletilého vyvinout, je nepřiměřená tomu, o jak malou zátěž jde pro otce. Fakt, že je matka po operaci mozku, tedy soudy jednoduše vzaly v potaz jako jednu z okolností.
4. Soudy se rovněž řádně vypořádaly s judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje. Ústavní soud má ve shodě s obecnými soudy za to, že závěry z nálezů sp. zn. IV. ÚS 4156/19 a III. ÚS 3431/23 se ve zde posuzovaném případě nemohou uplatnit. Judikatura Ústavního soudu netvrdí, že veškerá zátěž spojená s péčí o nezletilé musí být vždy zcela rovnoměrná, jak tvrdí stěžovatel. Takový požadavek by byl zcela nerealistický. Z judikatury Ústavního soudu pouze plyne, že rovnoměrná zátěž by měla být obecným východiskem, z něhož však mohou existovat výjimky; povinností obecných soudů je řádně odůvodnit uplatnění této výjimky. Tomu obecné soudy ve zde posuzované věci dostály, jak bylo popsáno výše. Nelze rovněž dospět k závěru, že by celková zátěž otce spojená s péčí o nezletilého, resp. s jeho dopravováním, byla v celkovém kontextu extrémně nepřiměřená.
5. Protiústavní rovněž není, pokud odvolací soud sdělí určitý předběžný právní názor, od kterého se následně odchýlí. I sám stěžovatel ostatně v bodě 10 ústavní stížnosti přiznává, že předběžný právní názor není nijak závazný. Není tedy zřejmé, z jakého důvodu následně stěžovatel dovozuje protiústavní nepředvídatelnost napadeného rozsudku. Krajský soud se ale především od vlastního předběžného názoru vůbec neodklonil. I dle tvrzení stěžovatele krajský soud pouze uvedl, že "Ústavní soud dlouhodobě a konzistentně judikuje, že nejen finanční náklady spojené se stykem či péčí, ale i časová zátěž by měla být mezi oba rodiče rozložena rovnocenně". Jak ovšem bylo popsáno výše, krajský soud toto východisko výslovně vzal v potaz, respektoval jej a shledal, že jsou dány důvody pro určitou modifikaci. Tím, že krajský soud zmínil rovnoměrnost zátěže jako obecné východisko, nijak neavizoval (natož závazně), že rozhodne určitým způsobem. Soud naopak žádoucím způsobem vysvětlil, že může rozhodnout tak, jak rozhodl, přestože si je vědom judikatury Ústavního soudu, s níž je ve skutečnosti v souladu.
6. Ústavní soud proto ze všech výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2026
Dita Řepková, v. r. předsedkyně senátu