Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 8. 2009, čj. 15 C 90/2008 - 144, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2010, čj. 14 Co 641/2009 - 101, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2011, čj. 28 Cdo 3058/2010 - 222, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve sporu stěžovatele s jeho vlastním synem o zaplacení 697.500,- Kč, ve kterém neuspěl. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z obsahu předložených listin Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Karlových Varech zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 697.500,- Kč. Žalobu posoudil podle § 451 odst. 1 ObčZ o bezdůvodném obohacení a dospěl k závěru, že na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení v žalované výši nedošlo. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil. Uzavřel, že domáhá-li se stěžovatel vrácení určité částky s tvrzením, že tuto částku žalovanému bez důvodu zaplatil, leží na něm důkazní břemeno o tomto tvrzení. Na žalovaném, který tvrdí, že plnění přijal na základě smluvního ujednání, naopak bylo, aby prokázal existenci a obsah tvrzené dohody, což se mu podařilo. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, a to s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstata spočívá v polemice stěžovatele s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Stěžovatel v postupu i v rozhodnutích soudů spatřuje porušení svého základního práva na spravedlivý proces a v ústavní stížnosti jen zopakoval stejné argumenty jako v řízení před obecnými soudy.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody. Ústavní soud totiž není další přezkumnou instancí v řízení před obecnými soudy, jak se stěžovatel patrně domnívá (čl. 83 Ústavy ČR).
Po přezkumu ústavnosti řízení i napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní soud správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho právní závěry, které náležitě odůvodnil. Odvolací i dovolací soud se poté podrobně zabývaly všemi argumenty stěžovatele a zcela přesvědčivě se s nimi vypořádaly. Nutno podotknout, že věcí stěžovatele se zabývaly všechny stupně soudní soustavy této země a jednoznačně se shodly na tom, že se nejednalo o bezdůvodné obohacení ze strany žalovaného. Ústavní stížnost je tedy jen projevem neochoty stěžovatele zmíněná soudní rozhodnutí respektovat. Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, aniž by pokládal za nutné či vhodné cokoli doplňovat. Zejména Nejvyšší soud srozumitelně a jasně vyložil právní problematiku daného sporu. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu